Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Gate Crasher - Bitterfly

Gate CrasherBitterfly

Victimer4.2.2013
Zdroj: CD digipack promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Slušně zvládnuté rockové řemeslo s poněkud neupřímnou snahou o pohodu a nadhled, protože když vynechám hodně špatné texty, jde o to hlavní, co albu schází.

Pokud mě paměť neklame, tak vůbec první setkání s GATE CRASHER proběhlo kdysi v devadesátých letech na brněnském Semilassu, kdy předskakovali trojici Priessnitz, Support Lesbiens a Sluníčko. Tehdější coververze Nirvany "Smells Like Teen Spirit" způsobila až děsivou vlnu lidí, jejich končetin a dalších předmětů. Pokud mě ovšem paměť naopak klame, omlouvám se všem co tuhle recenzi stále čtou, svému slabšímu pamatování a hlavně kapele samotné. GATE CRASHER model 2012 jsou totiž kapelou, která je v mnoha ohledech zcela jinde. Hlavně jsou pak kapelou, která zatížila své konto třetí plnohodnotnou nahrávkou, jež ve formě digipacku slušné úrovně přistála také na našem pomyslném redaktorském stole.

 

"Bitterfly" je obrazem hořké skutečnosti dnešního fungování světa, ve kterém se ukrývá nejedna nepředvídatelná bolest, zanechávající možné duševní následky. Album se nese na příjemně rockové hladině, která pobrala cosi melancholie i post-grungeové rozervanosti, ale celkově v sobě snoubí spíš dopředu dobře zváženou líbivost a pár nedorozumění. Tím prvním je ryze česká lyrická složka alba, u které opravdu nemám klidné chvilky. Vidím v ní totiž evidentní slabinu "Bitterfly". Domnívám se, že tak bohatý jazyk jakým rodná řeč bezesporu je, nabízí mnohem barevnější vypravování příběhů ze života (v drtivé většině) mezilidských vztahů. Jak si jinak vyložit naprostou naivitu, nebo rovnou nesmyslnost textových perel typu: "chtěl bych mít děvče co má koule jako Johnny Depp" (vážně?) nebo "říká že mu málo kouříš a stále vytýkáš" (hm, zřejmě hustej obrat), aby jsem nakonec našel spojení "nemívám tvůrčí krizi", které zřejmě nebylo adresováno autorovi textu.

 

Rozhodně škoda, když se ve skutečnosti GATE CRASHER ke svým nástrojům umí postavit se vší zkušeností a po hudební stránce tak "Bitterfly" svůj slovní doprovod hravě strčí do kapsy. Je ovšem tahle hudební stránka alba zároveň skutečným vítězem? Nejsem si jist. I přes patrný um a technické dovednosti (zvuk studia Shaark ještě nezklamal), se GATE CRASHER neustále pohybuji na hraně vkusu, což je škoda, protože tahle kapela by mohla znít hodnověrněji. Ale nechce, protože se až přlíliš zabývá komerční stránkou vlastní tvorby, což z obsahu desky vyloženě vyplývá. Každému dle chuti a zápachu, já stojím v poněkud jiných místech, které se naturelu GATE CRASHER blíží jen na dotek, takže slyším jak slyším a hodnotím jak hodnotím. Smích střídá pláč, jak ostatně zpívají brněnští sami. Důvěryhodnost kolísá a občas se ocitám, ač nerad, na vesnické zábavě v zajetí životně důležitých refrénů nevalného poslání. Když na začátku písně "Ego" zaslechnu postupy typické pro léta neexistující Narvan, napadne mne, že je vážně škoda, když GATE CRASHER jejich odkaz nenásledují. Obě kapely k sobě přitom nemají zase tak daleko, odlišnosti hledejme v celkovém přístupu a alternativách jak udělat skutečně dobrou písničku. Tam už rozdíly narůstají.

 

Trhlinky na kráse, které jsem byl zpočátku ochoten nechat být, nakonec rozežírají sladkou polevu alba, které by neškodilo více kyselé i ostré příchuti. Snaha byla, nechci kapele jen vyčítat nedostatky, ale tak jako tak jsem se nakonec dopídil jediného, pro mě pochopitelného závěru. Milé album "Bitterfly", moc šancí ti nedávám, protože malou, avšak pro mě dost intenzivní, poruchu máš. Škoda, je mi líto.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky