Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K některým kapelám je radost vzhlížet jako k těm, které neustále obohacují žánr, jemně jej dokreslují a hledají nové cestičky kolem něj, aniž by jej opustili. Jedním z takových jmen jsou také Gazpacho. Každé další setkání s nimi je velmi speciální záležitostí, do které je potřeba naplno a do hloubky proniknout, byť již první poslechy bývají bohaté na neobvykle kontrastující motivy. Za řadu let, co jsou Gazpacho mezi námi, se jim podařilo hned několikrát předvést svou schopnost chytré a obratné orientace v rockové hudbě. Ta v jejich podání přirozeně podléhá vlivům z nejbližšího i vzdáleného okolí, což příkladně ukazuje stále aktuální album "Demon".

Za jeho temným názvem se skrývá neméně temný příběh. Gazpacho se na svém posledním albu odhodlali k zhudebnění konceptu, jehož základ je českému člověku blízký tím, že jeho příběh pochází z jednoho z pražských bytů. Ten před jistým časem obýval podivný nájemník, jehož tajemnost v sobě nesla těsné spojení se zlem jako takovým, o kterém tvrdil, že odhalil jeho pravý původ. Po neznámém zůstal deník, do kterého si své zkušenosti zapisoval. Deník samotný ovšem nebyl jen klasickým zápiskem, ale podivuhodnou sbírkou vědeckých teorií plných diagramů, studia matematiky a starých pohanských rituálů. 

"Demon" je tak po stránce koncepční nejbizarnějším dílem v kariéře kapely, což stálo dva roky potřebného úsilí. To se potom promítlo do výsledku pouze pozitivně. Gazpacho vdechli život jemně rockovému albu o čtyřech kapitolách, jež se pohybují na velké ploše a co chvíli se proměňují, aby jejich vzájemné propojení a nastolené téma zůstalo při sobě. Od progresivně rockových momentů, přes ambientní vlnění a alternativní snění, až po funkční folkórní ozvěny. "Demon", to je uhrančivá paleta intimních motivů, kde se střetává kytara se smyčci a potemnělé zvukové plochy s odhalenou tradicí. Vše pod tíhou delší stopáže písní, která ve finále tíhou není, spíš pírkem poletujícím nad podivným odkazem zmíněného bytu. Gazpacho navíc tíhli k delším skladbám už v minulosti a dnes tak pouze ukazují svůj příkladný pohyb v teritoriu, které je jim vlastní. Tedy takovém, kde neztrácí nit příběhu a pokud je jen malá možnost, tak jej naopak posílají do zajímavé zápletky. S rozvahou v každém tónu a s nadhledem sobě vlastním.

Do hudby Gazpacho je nutné se zaposlouchat, neboť ta neumí znít jen jako nezávazná kulisa z vedlejší místnosti. Musí jít o maximální soustředění, v klidu a absolutní samotě. V té chvíli jsem pak přesvědčen, že není možné minout jisté hudební kouzlo, kterým kapela disponuje a které je oddaluje od další konkurence. Gazpacho znovu dokazují svou velikost - nenápadnou, milou a intimní. Osobně se pak domnívám, že spolu se zajímavě pojatým konceptem podléhá jejich téměř dokonalé uchopení tématu dosavadnímu tvůrčímu vrcholu kapely. Jedna z nejemotivnějších nahrávek letošního roku.