Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Geoff Tate´s Queensrÿche - Frequency Unknown

Geoff Tate´s QueensrÿcheFrequency Unknown

Sarapis24.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny / sluchátka AKG K44
VERDIKT: “Frequency Unknown” je solidním sólovým albem Geoffa Tatea a do diskografie Queensryche zkrátka nepatří. V tomto směru překonává i největší Popelku diskografie “Hear in the Now Frontier”, která je na tom navíc hudebně lépe.

Kauza Queensryche. Nejdříve neshody za zavřenými dveřmi. Pak hádky v zákulisí. Ze slovních přestřelek fyzický útok. Výhrůžky, pěsti. A na závěr plivanec během vystoupení. Výsledek? Geoff Tate již není součástí kapely Queensryche, ostatní členové se shodují na okamžitém ukončení spolupráce. Queensryche jsou po třiceti letech bez zpěváka.

 

Zpráva se objevila jako blesk z čistého nebe, málokdo to čekal. Nicméně šlo jen o špičku ledovce plného špíny, který se posléze začal rozpouštět do vod médií a ovlivňovat mnohé proudy. Událostem předcházelo vypovězení smlouvy s managementem kapely vedeným Tateovou manželkou, což se kupodivu také ukázalo jen jako jeden z posledních hřebíčků do rakve dlouholetých vztahů. Nakonec prasklo, že atmosféra v kapele je už léta narušená a nesnesitelná, ale to by bylo na dlouhé rozepisování. Nejedno bulváruchtivé oko by jistě nezůstalo suché. Předmětem tohoto článku je ale první umělecký výstup této aférky - album “Frequency Unknown”. Tak pojďme na to.

 

“Frequency Unknown” je deska plná nových tváří. G. Tate nejenže postavil zbrusu novou kapelu, ale také přizval mnoho hostů k nahrávání, jejichž jména zaručeně nebudou příznivcům rockové hudby cizí. Namátkou K.K. Downing, Ty Tabor, Paul Bostaph. Určitě znáte. Přiznám se, že nebýt informací, které jsem si zjistil předem, na nahrávce bych příspěvky těchto ikon ani nezaregistroval. Pokud tedy máte obavy, že je album kvůli velkému množství pozvaných hostů rozhárané, hoďte je klidně za hlavu. Ke stylové roztříštěnosti má tato sbírka daleko.

 

Předesílám, že “Frequency Unknown” není špatná nahrávka. Obsahuje vydařené skladby jako melodickou “Life Without You“, nejvíc QR věc “In the Hands of God” nebo “Running Backwards”. Dokonce i mnohými odsuzovaná “Dare” s jednoduchým riffem opakovaným do zblbnutí mně něčím imponuje. Je to (stejně jako u většiny ostatních skladeb) hlavně Tateovým zpěvem, resp. jeho zažitým způsobem frázování, nacházením harmonií a využíváním vícehlasů. Můžete ho nenávidět sebevíc (jeho mediální obraz je díky nedávným událostem dost pokřivený), ale na tohle je zkrátka machr. Tate volí takové hlasové polohy, v nichž se cítí pevný v kramflecích a cítí se tak právem. A tak i “průměrná odrhovačka” “Dare” zní obstojně, i když ji pod jménem Queensryche přijímám jen těžko.

 

S novým materiálem tedy zásadní problémy nemám. Zní to trochu jinak (místy hutně, groove, místy grungeově ospale), ale až na pár nevýrazných momentů je co poslouchat. Závěr desky sestávající ze znovu nahraných skladeb z nejlepších let Queensryche (“Silent Lucidity”, “Jet City Woman”, “Empire” a “I Don't Believe in Love”) je však zbytečným zhyzděním Tateových snah získat fanoušky na svou stranu. Bezduché verze se ani na míli nepřibližují k blyštivým originálům. Podivná intonace vokalisty, místy dokonce falešné tóny, mdle zahrané, zvukově odbyté. Téměř jako živý záznam ze studia po pár pivech, ale bez kapky šťávy. Citelná rána pro mladé renomé kapely, řekl bych. A to ještě nemluvím o zvukových peripetiích, které vydání alba provázely.


Nakonec mi to vychází tak, že králem a ústřední postavou nahrávky je zpěvák (tedy až na závěrečnou bonusovou čtvrthodinku), kterého doprovází neurčitá skupina muzikantů, jež se mění podle neurčitého vzorce, avšak na výsledku to znát moc není. To je na jednu stranu důkazem konzistence, nicméně je nutno zdůraznit, že album svou kvalitou neoslňuje a navíc do kontextu Queensryche moc neštimuje. Pokud budete na “Frequency Unknown” nahlížet jako na právoplatné album legendární kapely, spokojeni asi nebudete. Třeba i proto, že původní Queensryche nikdy neholdovali zástupům hostů na deskách. R.J. Dio, Pamela Moore, Tateova dcerka, asi ještě pár dalších. Ale čtrnáct na jednom albu? Na “Frequency Unknown” je jich víc než v regulérní sestavě. Kapela najednou nemá vlastní ksicht, ani ho nemůže mít. A to je asi ten zásadní problém. “Frequency Unknown” je solidním sólovým albem Geoffa Tatea a do diskografie Queensryche zkrátka nepatří. V tomto směru překonává i největší Popelku diskografie “Hear in the Now Frontier”, která je na tom navíc hudebně lépe, neboť obsahovala osobitý vklad sehraných muzikantů tvořících původní duch kapely.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky