Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Giant Squid - Minoans

Giant SquidMinoans

Victimer18.1.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Epicky přízemní Giant Squid upustili od detailního rozboru vlastní hudby a znovu vsadili na přímost. A to není vůbec špatně.

Doom metal Giant Squid nikdy nebyl tou pravou živnou půdou pro žánrové umíněnce, kteří bytostně nesnáší experimenty. Svéráznější muzikantské pochody kapely, která si tak trochu stejně dělá co chce, je dobré brát spíš jako úšklebek nad vkusem pravověrného hřbitovního ochmelky. Tihle pozoruhodní Amíci se o zkázonosný styl zdařile otírají, berou si z něj co potřebují, aby zakrátko zmizeli o pořádný kus dál s úplně jiným návodem, jak dělat randál. Postupný vývoj kapely dospěl až do bodu nejprogresivnější (a dodnes ceněné) nahrávky "The Ichthyologist", ovšem od tohoto mezníku jako by Giant Squid stáhli svá slídivá tykadla a spokojili se decentnějším projevem. To potvrzuje jak následující EP "Cenotes", tak aktuální sbírka věnovaná dávno zapomenuté mínojské civilizaci. Co však vedlo hlavní pachatele k opěvování zrovna této etapy dějin lidstva a výletu na řecký ostrov Kréta, to neumím odhadnout.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/gsrecenze.jpg

 

Malůvka na obalu alba je ale docela pěkná, taková taktně nemetalová, řekl bych. A Giant Squid? Ti jsou znovu taktně (ne)doom metaloví. Pokud jsme nakousli dřevněji pojatý projev kapely, hned titulní song říká "ano" všemi deseti, ale šibalsky a po svém. Giant Squid během něj stylově předvádí jak nebýt stylově spoutáni a přesto zde doom metal surově napadají, aby jej pak poučili o jeho právech. Záludná to vlastnost, ale také nesmírně výživná. Znovu se zde snoubí tklivá, mnohdy až folklórně znějící, mystika s hrubozrnným servisem riffů, během nichž končí veškerá krása pod šeredným nánosem špíny. Velký prostor pro cello je skvostně využitý, stejně tak můžeme hovořit o rozdělení úloh u vokálů. Hlavním aspektem ovšem pořád zůstává samotná stavba kompozic, kdy není místa, které by necitlivě narušovalo spád desky a nutilo si říct o přeskočení na další track. Kdepak, tohle vážně nehrozí. 

 

Deska samotná nepřináší ve fungování Giant Squid něco nečekaného, její hlavní síla spočívá v umění darovat posluchači novou možnost, jak se pohybovat v netradičně pojaté metalové muzice. Lze díky ní nalézt jak silnou atmosféru, tak velmi chytře zvládnuté prolínání jednotlivých nálad. Giant Squid jen dobrovolně pokračují v tom, co je jim vlastní a co umí nejlépe. Ve spojení smyčců a jemných emocí pod přísným dohledem destrukce těžké kytary. Protiklady se přitahují a díky přístupu Giant Squid to platí dvojnásob.

 

Obracet se příliš komplikovaně v čase minulém a připomínat si přínos každého z alb souboru, mi přijde krapet přitažené za vlasy. Žijme chvíli přítomností. Osobně mám stejně raději tuhle přízemnější polohu experimentální duše Giant Squid. A nová deska "Minoans" to jenom potvrzuje. Je to vypečená záležitost bez hluchých míst. Stále na špičkách, pořád připravená chytit za límec. Chvíli smutně smířená, potom zase bouřící jako sopka před výbuchem.  Doporučuji všem, kteří se nebojí nechat svůj doom metal opřený doma ve stodole, nebo někde v přilehlém klášteře. Dnes to o něm zase není.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky