Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Giant Squid - Minoans

Giant SquidMinoans

Victimer18.1.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Epicky přízemní Giant Squid upustili od detailního rozboru vlastní hudby a znovu vsadili na přímost. A to není vůbec špatně.

Doom metal Giant Squid nikdy nebyl tou pravou živnou půdou pro žánrové umíněnce, kteří bytostně nesnáší experimenty. Svéráznější muzikantské pochody kapely, která si tak trochu stejně dělá co chce, je dobré brát spíš jako úšklebek nad vkusem pravověrného hřbitovního ochmelky. Tihle pozoruhodní Amíci se o zkázonosný styl zdařile otírají, berou si z něj co potřebují, aby zakrátko zmizeli o pořádný kus dál s úplně jiným návodem, jak dělat randál. Postupný vývoj kapely dospěl až do bodu nejprogresivnější (a dodnes ceněné) nahrávky "The Ichthyologist", ovšem od tohoto mezníku jako by Giant Squid stáhli svá slídivá tykadla a spokojili se decentnějším projevem. To potvrzuje jak následující EP "Cenotes", tak aktuální sbírka věnovaná dávno zapomenuté mínojské civilizaci. Co však vedlo hlavní pachatele k opěvování zrovna této etapy dějin lidstva a výletu na řecký ostrov Kréta, to neumím odhadnout.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/gsrecenze.jpg

 

Malůvka na obalu alba je ale docela pěkná, taková taktně nemetalová, řekl bych. A Giant Squid? Ti jsou znovu taktně (ne)doom metaloví. Pokud jsme nakousli dřevněji pojatý projev kapely, hned titulní song říká "ano" všemi deseti, ale šibalsky a po svém. Giant Squid během něj stylově předvádí jak nebýt stylově spoutáni a přesto zde doom metal surově napadají, aby jej pak poučili o jeho právech. Záludná to vlastnost, ale také nesmírně výživná. Znovu se zde snoubí tklivá, mnohdy až folklórně znějící, mystika s hrubozrnným servisem riffů, během nichž končí veškerá krása pod šeredným nánosem špíny. Velký prostor pro cello je skvostně využitý, stejně tak můžeme hovořit o rozdělení úloh u vokálů. Hlavním aspektem ovšem pořád zůstává samotná stavba kompozic, kdy není místa, které by necitlivě narušovalo spád desky a nutilo si říct o přeskočení na další track. Kdepak, tohle vážně nehrozí. 

 

Deska samotná nepřináší ve fungování Giant Squid něco nečekaného, její hlavní síla spočívá v umění darovat posluchači novou možnost, jak se pohybovat v netradičně pojaté metalové muzice. Lze díky ní nalézt jak silnou atmosféru, tak velmi chytře zvládnuté prolínání jednotlivých nálad. Giant Squid jen dobrovolně pokračují v tom, co je jim vlastní a co umí nejlépe. Ve spojení smyčců a jemných emocí pod přísným dohledem destrukce těžké kytary. Protiklady se přitahují a díky přístupu Giant Squid to platí dvojnásob.

 

Obracet se příliš komplikovaně v čase minulém a připomínat si přínos každého z alb souboru, mi přijde krapet přitažené za vlasy. Žijme chvíli přítomností. Osobně mám stejně raději tuhle přízemnější polohu experimentální duše Giant Squid. A nová deska "Minoans" to jenom potvrzuje. Je to vypečená záležitost bez hluchých míst. Stále na špičkách, pořád připravená chytit za límec. Chvíli smutně smířená, potom zase bouřící jako sopka před výbuchem.  Doporučuji všem, kteří se nebojí nechat svůj doom metal opřený doma ve stodole, nebo někde v přilehlém klášteře. Dnes to o něm zase není.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky