Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Goholor - Locus Damnatorum

GoholorLocus Damnatorum

Sorgh16.6.2026
Zdroj: CD (PR-080-CD), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL - PG 490, Dual CV 1400, Canton Karat
VERDIKT: Nečekaně silné album, ve kterém sledujeme tajemné snoubení originální atmosféry a tvrdého death metalu.

Od našich východních bratří se mi na stůl dostalo slušně temné a našlapané album Locus Damnatorum. Bez hlubších znalostí jsem se do něj ponořil a nechal se unášet jeho surovou energií. Kapela Goholor vznikla už v roce 2010, já však o ní slyším asi poprvé a nebudu sám. Nepamatuji si logo z plakátů, neslyšel jsem v Penny šeptat důchodce o proslulých neřestech. Kariéra se zřejmě prolínala s dalšími projekty, ve kterých tihle čerti působili, mohlo se dít mnoho věcí nepřejících hudbě. Avšak kdo má na rozdíl ode mě lepšího pamatováka a pravidelně navštěvuje náš zin, mohl zaznamenat, že Krusty v roce 2016 rozebral jejich čtyřskladbové EP In Saeculi Obscuris a hodnotil lehce nad průměrem. Takže pro někoho půjde o již známé jméno a teď se tedy podíváme na velmi opožděný debut sápající se do skulin veřejného dění.  

 

Album udeří bez varování, okamžitě nás stáhne do víru rychlého a démonického metalu. Žánrově bych ho usadil na hranicích death metalu a blacku, do pásma bez jednoznačné dominance, snad jen mrtvolný puch přitahuje častěji pozornost na stranu kovu smrti. Stejně tak hluboký zvuk black metalu moc nenahrává a murmurová hysterie zůstává v krajině nesplněných přání. Přesto je album temné a kytarové linky i v podladěném módu hoblují regály plné okultních propriet. Hudební masa je hutná, zvuk budí dojem těžké hmoty rozpohybované nad únosnou mez. Není ale nijak složité rozeznat jednotlivé nástroje a sledovat melodickou linku. Na masivních rifech jsou naroubovány kytarové vyhrávky, které mají hodně podobného s kolumbijskými blackers Inquisition. Nejen zvukem, ale i melodicky jde o příbuznou sortu zvláštních, melancholicky černých (nevím, jak lépe to nazvat) motivů, které se mi strašně líbí. Cítím upřímnou fascinaci temnotou a snahu jí sloužit. Jestli se takhle Goholor hodlají vyrovnávat s blackovými vlivy, pak proti výsledku nic nemám. 

 

Převládá rychlost, průrazné tempo nedává posluchači moc šancí k planému tlachání. Některým skladbám prospívá střední rytmus, ale nejde o žádné bum – čvach. Bubenický výkon považuji za jeden z nejzajímavějších, co jsem měl poslední dobou možnost slyšet a Locus Damnatorum je díky němu velmi rozmanitou nahrávkou. Skladby obsahují technické figury, které cílí na obdivovatele složitějších struktur. Překvapilo mě, kolik zajímavých nápadů album nabízí. Goholor mají vyvinutý cit pro detail, kterým umí šikovně změnit náladu během okamžiku. Slyšet je to třeba ve skladbě Divine Blood Invocation. To je svižná a divoká písnička, která se okolo čtvrté minuty změní v pomalejší, atmosférický dojezd. O tyhle rytmické změny zakopávám každou chvíli a podobné to je i s lehkými falšemi, kdy se tón sveze po ostří nože a zajódluje. To jsou ty drobné, „inkviziční“ nápovědy, které album dělají tak voňavým. Hodně dělá samozřejmě zvuk a tady je potřeba ocenit volbu švédského studia Necromorbus. Výsledkem je masivní, plnotučný a současně krásně čitelný metal, ke kterému se posluchač rád vrácí.

 

Těžko a zbytečno hledat slabiny, protože všechny skladby považuji za víc než dobré. Snad jen Last Groan Devoured By Death by mohla být kratší, těch osm minut už je fakt dlouhých. Protože jako všude i zde platí, že někde by člověk podle vlastního vkusu přidal, jinde ubral, tam by změnil barvu. Nicméně tohle je silně nadprůměrné album. 



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky