Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gojira - L´Enfant Sauvage

GojiraL´Enfant Sauvage

Sorgh20.11.2012
Zdroj: Mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Velmi příjemné překvapení mi přinesla letošní novinka Francouzů Gojira. I když moje zkušenost s nimi je velmi skromná, naprosto beze strachu jsem si sehnal jejich čerstvou fošnu L´Enfant Sauvage. A nelitoval jsem ani chvilku.

Hned od počátku je těžké se ubránit energii, která z desky sálá. Je vtíravá a zneklidňující způsobem, který vylučuje unavené zívání. Album se nenechá jen naprázdno propustit mezi prsty a vyžaduje vaši plnou spolupráci. Tomu napomáhá řada nevšedně sestavených prvků. Za převažující dojem bych označil nervozitu, která pramení z velmi dramatické stavby alba. Neveselo, rozmrzelý hlas a zatěžkanost nástrojů vybízí ke zneklidňujícím myšlenkám. Divoké dítě svým čistým zrakem vidí pod peřiny a může odhalit mnohé nekalosti, ne jen tichou poluci zanedbaného otce. To je zneklidňující fakt, na který by měl myslet každý, kdo nemá úplně čisté svědomí. Naopak se ale může stát očistným počátkem nápravy.


Už úvodní Explosia mě překvapí a já kontroluji obal, jestli jsem si náhodou nepustil kanadské drvoštěpy Gorguts. Ta podoba je totiž zarážející. Ale není to tak, vše je správně a já spokojeně pokračuji. Technicky složitější hudba mi vždycky štymovala a ani v tomto případě tomu není jinak. Album z valné většiny kombinuje coreovou naléhavost a nasládlou tvrdost melodického deathu. Tento základ je pak kořeněn technickými prvky. Což není nijak převratná kombinace, ale stále funguje, když se ví, jak to vše smíchat v jednu funkční a uvěřitelnou hmotu.

 

Ze všeho nejvíc mě asi oslovily kytary. Předvádí se monotónním hlukem masokombinátu, nebo bez okolků zcela využívají rozsah svých ladných krků. Jejich práce pak spočívá buď v hrubozrnné sekané kombinované riffy a brumlavými doprovody s občasnými úniky mimo arénu. Rychlost tu a tam zvolní, aby se skladba stihla zakrýt těžkým suknem dramatické opony. Během střídání scén se motivy mění a dávají nám nahlédnout realitu z několika úhlů. Někdy je to jako poslouchat tři skladby následně po sobě. Atmosféře zhusta vévodí podmračená nespokojenost a nostalgie, která způsobuje, že i přes nespornou radost z poslechu mi do smíchu není. Vokální  kreace má na starosti velmož Joe Duplantier, který se k úkolu staví s nepředstíraným nadšením. Upřednostňuje řvaný výraz, kterýžto styl nepatří mezi moje favority, ale v kontextu k desce mu nelze nic vytknout. Umí však naladit i lahodné polohy, jak dokazuje v poklidné brnkačce Born In Winter. Velmi vydařená záležitost.

Obecně jsou skladby aranžovány bez ostychu, který by je dusil v mantinelech průměru. Různorodost a zajímavé nápady působí dojmem, že něco takového slyšíte zcela poprvé. Rytmus je probrán "od a do z", takže zatímco chvíli nestačíte sledovat pádicí myšlenky a témata, o chvíli dál rozjímáte nad baladickými popěvky pro dospělé. Nalézt se dají i pasáže zcela bez rytmiky, kdy jen kolísavá kytara odpočítává tikající nálož. A ta občasná podoba s Gorguts je zarážející. Celé album se i přes bohatost nápadů drží předem určeného kurzu a možná právě ta členitá nelehkost může být jedním z identifikačních znaků desky. Za nejpůsobivější artefakt sady bez přemýšlení volím The Wild Healer. Zajímavá a krásná instrumentálka kryje hojivým balzámem zjitřenou mysl poznamenanou úvodními šlehy biče. Její umístění po prvních čtyřech ranách lze chápat jako sladký motorest po desítkách kilometrů na našich dálnicích. Jen houšť, chce se mi zvolat, tolik si toužím oddychnout.


Album Le´enfant Sauvage obsahuje 11 tracků a pokud si někdo dopřeje speciální edici, kochat se může dvěma kousky navíc, což už dělá slušnou porci hodinky náročného poslechu. Zmínit je třeba i příjemně působící obal, který hřeje tónem podzimní hnědi a jenž nám nabízí pohled skrz siluetu prostříhané hlavy kamsi dál, až za zenit, do života.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.11.12 12:53odpovědět

Výborná deska, skoro tak dobrá jako výlet z Marsu na Sirius. Gojira patří k tahounům metalové scény, smekám čepici...

Michal Z / 20.11.12 10:54odpovědět

Gojira zraje jako kořalka v sudech. Lacinost je vynahrazena kvalitou. Tímto směrem je třeba se dívat. Francouzi Gojira to ví velmi dobře. Na ploše alba cítím nevyvratitelný drajv Pantery. Rytmika je dostatečně ohebná a lámavá, hlavních nápadů, nosných melodií, nálad a temp je dostatek a je možné je kombinovat neomezeně. Což se daří na výtečnou. Je to fantastické co pánové dokáží vměstnat do rámce jedné skladby. Občas bych hudbu pojmenoval jako western metal, jindy post metal. Kupodivu mě baví i našlapané pasáže, neb po klišovitosti tady není ani stopy. Gojira dotahuje své umělecké dílo dále, než se to třeba povedlo Machine Head na Unto The Locust. Klaním se a metám superlativy. Mé letošní TOP album vyvrhla Gojira, o tom žádná, tedy prozatím.

Radek Martínek / 20.11.12 10:06odpovědět

Pro mne jednoznačně jeden z top5 favoritů na desku roku 2012. Vyjímečné dílo jednak v diskografii Gojiry jako takové, nadprůměrné v zástupu následovníků. Pravda, není to žádný pokračovatel The Way Of All Flesh. Hodně se povolil plyn (až na vyjímky), je to podstatně více melodické, smazalo to občasnou větší podobnost s Messhugah. Kapela složila obrovské, velké až epické fláky. Je to stále syrové, nervní, roztěkané a jsou tu protirytmy. Hodně přibylo vokálních efektů a zpěvu celkově. Výsledek považuji za naprostou špičku - kapela dospěla v těleso, které umí napsat skvělé, vysoce technické skladby a s úžasným nadhledem je pak zahraje. Ačkoli je to opět silně depresivní deska, cítím v ní radost z hraní a nadhled, jaký jsem z ničeho už delší dobu neslyšel. I proto s recenzí naprosto souhlasím.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky