Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemá smysl přesvědčovat ty, kteří noisu neholdují, aby si pustili dílo jménem Mock Ritual od povedené sebranky Goyim ze Států. Nemá smysl jim vnucovat, že tato deska možná změní jejich názor a pohled na daný žánr. Nemá smysl totiž rozmlouvat o tom, že i něco jako je noise dokáže být pestré, odlišné a různobarevné. Přesto věřím, že se najdou ti, kteří i přes počáteční despekt okusí zajímavou nahrávku z daného hudebního pole a třeba se postupně prokoušou až k nějakému ucelenému názoru, ve kterém shrnou pocity veskrze pozitivní. Goyim nehodlá nikoho přesvědčovat a zrovna tak nebudu konat ani já. Ale věřte mi, že něco na tom nezbedném noise žánru přeci jen je.

Není noise jako noise. V každém žánru existují matadoři a jejich protiklady válející se v rosolovitém terénu. Pokud dnes má být řeč o Goyim, tak jejich jméno bych pozvedl o celé stupně výše. Ono totiž nejde jen o hluk, ale o uchopení onoho hluku, a když do něj přidáte byť nepatrné vlivy hudby další, pokud možno neméně šílené, dostanete relikvii, kterou nevíte kam postavit. Výsledek se podobá zvláštnímu památnému předmětu, který se při prvním pohledu ošklivý, ale při těch dalších, hlubších, už rozkrývá své řemeslné detaily a prozrazuje precizní péči, se kterou byl utvářen. Stejně tak vypadá i Mock Ritual. Na první pohled bezedná studnice rachotu a lomozu, která jen dělá čest své škatulce. Při zkoumání pod lupou, či jen za trochou většího soustředění ale na povrch vyplouvají party blacku syrové ráže, za kterou by strávníci raw restaurací trhali ruce. Nejinak tomu je i na obale – na první pohled změť rušivého obrazu, ale při detailu vcelku líbivý a matematicky složitý výjev.

Mock Ritual není násilná nahrávka, není ani konejšivá, nebo roztěkaná. Je sice svým způsobem zvrhlá, ale rozhodně ne špinavá, jak se může zpočátku zdát. Disponuje vesměs krátkými skladbami, které se pozvolna střídají a samy o sobě jsou schopny stát zcela samostatně. Mají tendence se vzájemně podpírat, ale když už si chcete vybrat tu či onu, své poselství odříkají i bez těch ostatních. Toto album totiž jednoduše funguje jako mechanismus chtíče a jak se říká "odříkaného chleba největší krajíc". Odvracíte pohled od změti tónů, ale po chvilce vám dojde, že se vám na tom něco líbí, že na tom přeci něco je. A tak se brouzdáte albem znovu a znovu, až dojdete do momentu prozření. V ten okamžik vypadáte jak zvíře a okolí vás vnímá jako blázna. Ale vy jste přece v pohodě, jen ta deska je tak šílená a divoká, dokáže dokonale obklopit znásilněnými tóny elektrické kytary,  dokáže skřípět a přesto loudit prapodivné riffy v zurčícím gejzíru dalších hlukových hradeb. Když si ještě přičteme smyslu zbavený zpěv, dostáváme se na hranici vzrušivé nálady.

Je mi jasné, že tahle deska nezahýbe s každým, možná že ani s notorickým vyznavačem noise kultury. Osobně jsem z ní ale nadšený, jelikož mne nevědomky dostala do svých osidel a aniž bych si to uvědomoval, tajně jsem toužil po poslechu. Ne není to ono klišovité „líbí se mi to a proto si to pouštím pořád dokola“, tohle je jiné. Tohle je badatelské přehrávání, archeologické odhalování záhad zastrčených za rohem v klubku drátů. Tohle je noise, který se umně skloubil s raw black metalem Tohle je bordel, ve kterém je čisto. Tohle je prostě parádní jízda.