Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Graufar - Via Necropolis

GraufarVia Necropolis

Sorgh28.4.2026
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Příjemná blacková deska, která se nestydí znásilnit nevinné melodie. Spíš než přímočará řežba je album sbírkou skladeb s různým přístupem.

Dnes se podíváme k našim jižním sousedům na jednu začernalou věc. V tomto případě platí, že nejde o typického představitele žánru, ale o poměrně originální přístup k temnému metalu. 

Graufar z rakouského Lince brázdí vody od roku 2020, takže se nejedná o protřelé harcovníky, avšak jisté zkušenosti jim upřít nemůžeme. Projekt Wegtam asi nikomu nic neřekne, ale o sludge/deathové Náire už třeba někdo zakopl. Album Via Necropolis je druhým dlouhohrajícím albem Graufar, které navazuje na dva roky starý debut Scordalus

 

Graufar je nutné považovat primárně za blackmetalovou smečku, která má slušně nabroušené zbraně a jejíž trny se lesknou krví kostelníků. Některé skladby jsou sveřepou a nekompromisní jízdou, která dělá black metalu to nejlepší jméno. Tím větší poklonu skládám, protože Graufar se nespokojili s metodou nahrát stylově přísnou vichřici s třítónovou melodií a splašenou rytmikou (bez obav, i takové pasáže zde najdeme) a vsadili na mnohem barvitější materiál, díky kterému album nehyne pod zoufalstvím jednotvárného výrazu.

 

Kromě blackové zuřivosti, která je zde brána jako sice důležitý, ale ne zásadní pilíř, album oslovuje hutným a těžkopádným jazykem, který se pravděpodobně inspiroval v deathmetalovém chlívku, ale přijde mi, že některé riffy odhalují kořeny trashmetalového plevele. Skladby překvapují zajímavými vyhrávkami, které často úplně mění původní výraz. A kdyby se některé pasáže jinak nazvučily, tak spolu s civilním zpěvem by mohlo jít o pěkné, rockové písničky. Fuj, řekne nejeden ortodox, ale hlavy pomazané tento postup v metalovém hávu jistojistě dokáží ocenit. Graufas si hrají s rytmem a s oblibou střídají tvář nahrávky. Proto mám z poslechu nejednoznačný, avšak pozitivní dojem. Rychlopalné masáže oslavují ryzí blackmetalové nadšení, klepačky, hoblíky a štěkot vokalisty Gernota, to je pravé zlo. Se stejným důrazem však do hry vstupují středně rychlé pasáže s tvrdými riffy nebo monotónně stavěné mezihry, do kterých vstupují hluboké vokály kolegů a občasné deklamace. Hlasově je album variabilní a stejně jako u techniky hry se nic nezabydluje natrvalo, protože změny jsou živou vodou tohoto alba. Přesto drží pohromadě a nic z něj rušivě nevybočuje. 

 

Současně je Via Necropolis plné melodií. Jeho celkový dojem se tím nezjemňuje, spíš má díky nim více rozměrů. Často se tak může rozvinout atmosféra, která není třeskutě temná, ale odráží i šedé tóny spektra. Dobře působí akustické vyhrávky vsazené do skladeb, které mi trošku připomínají norské Immortal, je tam ta chladná atmoška. Ochutnávka se nabízí už v otevíráku Blizzard & Blaze. Ano, i ten Blizzard v názvu o něčem svědčí… 

 

K nesmrtelnosti je daleko, i tak Graufar na sebe dokázali upozornit velmi příjemnou nahrávkou. Buďme rádi, protože z Rakouska těch opravdu dobrých věcí chodí pomálu.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky