Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grave Miasma - Odori Sepulcrorum

Grave MiasmaOdori Sepulcrorum

Garmfrost19.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Vysoce návyková temná brutalita nové generace. Death metal nejlepšího střihu!

Před nedávným časem jsem podlehl zkáze EP „Realm of Evoked Doom“ z dílny britských okultistů GRAVE MIASMA. Na ploše půl hodiny dokázala kapela zaujmout veřejnost natolik, že se stala jednou z nejočekávanějších kapel death metalového ranku. Dlouhé tři roky utekly, než jsme se dočkali plnohodnotného debutu, zvoucího se „Odori Sepulcrorum“. Album vychází pod hlavičkou německého labelu SEPULCHRAL VOICE RECORDS zaštiťující velice zajímavé smečky v čele obskurními Němci Necros Christos. Je s podivem, když dnešní omladina hraje ten nejtemnější death metal původního střihu, jaký se na scéně nachází. Očekával bych deathcore nebo naopak metalcore a ona na vás hrábne samotná smrtka v tom nejhnusnějším kabátě.

 

Pro srovnání zajdu do death metalového pravěku ke kultovnímu debutu „Onward to Golgotha“ nebo „Changes“ a podobným radovánkám. Podotýkám, že učeň je v tomhle případě silnější než všechny legendy světa. Jsem doslova u vytržení, jak může znít podzemní staroškolská podoba subžánru současně a svěže. Kapele je připisována škatulka black death, ale myslím, že je zavádějící. Vždyť srovnejte smečky z této scény a GRAVE MIASMA. GM si bere od vzorů to nejlepší a zvláštním způsobem to zteatrální, očerní a zatemní. Výsledek je osmero (beru v potaz i intro) zabijáckých songů, píšící nové dějiny death metalu. Tudíž nemáte v přehrávači old school death metal, ale zároveň staré fanoušky umí zaujmout. Onen konglomerát je nahraný analogově v anglickém studiu Orgone a produkce Jaimeho Gomeze Arellana (např. Oranssi Pazuzu) je skvostná. Zaměřila se i na basu, která je skvěle vytažená, aniž by kytarové hradby něčím rušila. Dovedu si představit, že by zvuk mohl uspokojit i ty náročné. Jedním dechem dodávám, že kdo čeká vyleštěný, čisťoučký zvuk, nedočká se. Celý prostor je zahlcen morovou špínou, jak se sluší a patří. Nicméně se nemusíme obávat garážové kvality.

 

Hned otvírák „Death’s Meditation Trance“ představí kapelu v tom nejlepším světle. Bez slitování budete sraženi na kolena a potrestáni pyšným katem. Myslím, že budete uchváceni parádními sóly, od kterých se poslední dobou upouští a je to škoda. Rozhodně nezjemňují hudbu, jak se mnohdy říká. Stejně dechberoucí je hra Molestöra, který z pomalého, tonoucího rytmu vyjíždí do nejzběsilejších rychlostí, aby se podivně zamotaně rozjel zpět. Působí disharmonicky, avšak vždy dokáže, že má všechno pod kontrolou. V čele pozornosti asi stojí nejvíc C.C.O.T.N., který je obdařen skvěle ohavným growlem. Zároveň hraje na kytaru, hammondky a mně naprosto neznámé blízkovýchodní nástroje oud a setar.

 

Třetí zásek „Ovation to a Thousand Lost Reveries“ miluju. Pro astrální melodie, zuřivé rify a možná i jednodušší přístup. C.C.O.T.N. se zde odvázal i hlasově a dodává tak songu děsivý odér příšernosti. Mám vždy chuť řvát spolu s ním. Uf! Následující „έσχατος“ válcuje posluchače ponurým, pomalým zlem. Tady mě zaujaly bicí v závěru songu, které - nevím jak to říct - ale mají doslova destruktivní sílu a dokazují, že zde nejsou jen jako rytmický doplněk, ale jsou velice důležitou součástí výsledné mozaiky. Pak se vše hezky přelije do titulní pecky „Odori Sepulcrorum“. Ta pak do „Interlude“, která uzavírá nálady předchůdce. V závěru „Interlude“ se objeví orientální melodie, která je pak součástí doom metalové strašlivosti „Seven Coils“. Zde vládne nemilosrdná atmosféra síly smrti. Závěrečná zvrhlost „Ossuary“ je mým dalším top songem. Meditativní složka vás uspí a vy se již nevzbudíte. Magická síla závěru vás pak donutí, abyste se chtě nechtě k desce vraceli.

 

„Odori Sepulcrorum“ vás jednoduše musí nadchnout a následně zabít! Temná omladina vám předvede, jak se oni představují zhudebnělou smrt. Vše do sebe zapadá a je vyváženo s přesností mistrů. Pakliže jste naladěni na optimistickou vlnu, prchejte!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Andree / 21.10.13 10:02odpovědět

Grave Miasma je pro mě překvapením roku. Takovou parádu jsem nečekal. Kvalita!

Jirka D. / 21.10.13 10:09odpovědět

Přesně, poslouchám to už druhý týden v práci a je to návyková záležitost...

Victimer / 21.10.13 18:15odpovědět

A to už je co říct, že jo Jirko :) - když se pustíš do takové řezničiny. Ale prostě zaujme to, je to chytrý. Kvalitní nátěr, s hlavou i patou.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky