Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Graveland - Spears Of Heaven

GravelandSpears Of Heaven

Sorgh12.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Starší tvorba Graveland mohla mít jakési kouzlo. Doba blacku přála a v počátcích jistě nechyběly nápady. Nyní po letech ale takováto nahrávka působí když ne směšně, tak zbytečně.

Nemilý renonc se mi přihlásil i přes všechny pokusy jej potlačit, nepomáhalo, že jsem na něj házel deku a zavíral jej do trouby. Je to stvoření vlezlé, nevlídné a churavé. Sice chápu jeho pohnutky, je na světě a tak se chce představit. Já mu zatvrzele tvrdím, že jeho existence je omyl, ale nakonec podléhám a věnuji mu spravedlivý kus prostoru. Je třeba být objektivní a i jalové desky si najdou své fanoušky. Ať se vyjeví, však on se někdo slituje. Pravděpodobně nechápete o čem je řeč. Nebála se, četla dál, stále mluvím o hudbě. Jen si sumíruji některá fakta, a hledám vhodný začátek. Není lehké začít práci, které se už nějaký měsíc vyhýbám. Black metal je žánr hodně provařený a dnes s ním uspět není jednoduché. Chce to talent, štěstí a dobré nápady. Bohužel to není případ polských Graveland a jejich desky z roku 2009 nazvané Spears Of Heaven.


Projekt Graveland nikdy neaspiroval na tahák roku. Věnuje se svým tématům a víceméně je spokojen. Má svoje léta, první demo bylo vyvrženo v roce 1992 a od té doby dodnes je vcelku aktivním tělesem. Skoro každý rok je schopen něco vydat, takže z lenosti ho obvinit nemůžeme, ale o kvalitě bych si troufnul pochybovat. Tak například zmiňovaná poslední deska. Tak marná, tak stereotypní, vše tolikrát slyšené… Jak mě má po extázích z poslechu desek Emancer, Sólstafir či třeba Belphegor oslovit dílo, kterému chybí výraznější tvar a chová se jako tupá hmota, huspenina?


Tvůrce a leader v jedné osobě, Rob Darken, zde prodává hudbu, kterou jsem doposud snesl poslouchat jen jako zbytečné pozadí, a jen proto, abych zde sesmolil recenzi. Možná kdysi, v naprostých začátcích mé hudební fascinace, by se podobná deska mohla ohřát v přehrávači déle. Tehdy jsem hltal vše co zavánělo blackem. Od té doby jsem ale ušel hezký kus cesty a stal se vybíravým.  Hudební náplň splňuje parametry tuctového černého proudu. Kytarovka bez větších nápadů ozvláštněná tu a tam klávesy, která nehledá nových cest, ale povaluje se na komunikacích již uježděných a vyzrálých. Syntetická složka mě zaujala snad jen v úvodní skladbě, kde imitace ženského zpěvu má trošku strašidelnější nádech. Jinak je to laciné, plytké a stále stejné. Výraznější roli v hudbě Graveland hrají bubny, které si po většinu času libují v pochodovém marši a celkovému zvuku dominují. V několika skladbách se projeví záliba v tympánoidních úderech, které hudbu dramatizují a dodávají jí punc vznešenosti. Jde ale jen o pozlátko kryjící notně olezlý rám levného obrazu. Co mi opravdu nesedí, je Darkenův zpěv. Většinou jde jen o výštěky, chrčivé mluvení, což naprosto zapadá v prach a nahrávce to žádné body nepřinese. Uznat lze snad jen jeho informační funkci.


Toliko k desce. Vracet se k ni už nehodlám, tak mě, prosím, neotravujte s případnými dotazy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky