Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Graveyard - Peace

GraveyardPeace

Jirka D.5.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Další album v diskografii Graveyard, které má těžkou pozici vzhledem k svému předchůdci. Peace není vůbec špatnou deskou, ale lepší než Innocence & Decadence určitě není.

Švédská retro-rocková kapela Graveyard se na scéně pohybuje už dvanáct let a je to opět jedna z těch kapel, která mi ukazuje, jak ten čas letí strašně rychle. Eponym, Hisingen Blues, Lights Out, Innocence & Decadence. Přesně tak vede linie jejich nahrávkami, která se letos prodloužila o další položku, v pořadí už pátou desku nazvanou jednoduše Peace. Zajímavostí k tomu může být to, že kapela se v mezičase stihla rozpadnout (2016) a znovu poskládat (2017), jen s novou postavou bubeníka, když původní člen Axel Sjöberg už do obnovené formace nenastoupil.

 

Graveyard band

 

Debutní deska z února 2008 byla výborná, a i když tehdy vyšla na ne příliš velkém labelu TeePee Records, pro kapelu představovala skvělý odrazový můstek k další kariéře a otevřela jim dveře u velkoprodejce hudebního štěstí Nuclear Blast. Právě tam o tři roky později vyšla následná placka Hisingen Blues, kterou lze právem dodnes považovat za to nejlepší, pod čím je tahle parta z Gothenburgu podepsaná. Analogově hřejivý, ale jinak dost ostrý a svým způsobem Zeppelínovský zvuk, jasný odkaz na ten nejpoctivější hard rock (bez kláves) a samozřejmě společenské klima nakloněné všem retro přístupům byla kombinace, která vzájemně rezonovala a Graveyard sklízeli ohlas.

 

Kyvadlo lidských osudů se ale kýve neúprosně a v souladu s věčnou pravdou „jednou jsi nahoře, jednou dole“ třetí album Lights Out doplatilo na svého předchůdce, kterého se mu překonat nepodařilo. Nešlo o žádnou tragédii a nahlíženo v širším kontextu každý přijde na to, že věčný růst je blbost. Pumpujte slávu do prasete a stejně jednou praskne, píše se v české klasické literatuře. Lights Out tak vyznívalo spíš jen jako sbírka písní, které někdy zbyly a nevešly se mezi ty nejlepší. Dojmy pak znovu do polohy skvělých a nadšených posunula deska Innocence & Decadence, kterou jsme tu probrali v listopadu 2015. To nám bylo ještě hej!

 

A jak je na tom Peace? Řekl bych, že tak trochu ctí kapelní historii a stejně jako měla třetí deska těžkou pozici po výborné druhé, má teď pátá opět trochu nevýhodu kvůli svému výbornému předchůdci. Po pravdě napíšu, že Peace poslouchám poslední dobou často a navzdory snaze, pozitivnímu naladění a skoro bych řekl protekci, je to album, které ve mně mnoho emocí nevyvolává.

 

Důvody? Předně má tahle nahrávka hodně ostrý zvuk, který kapela sice plus mínus ctila vždycky, ale tentokrát jakoby to lehce přepískla. Místy škrábe v uších víc, než by bylo zdrávo, bicí se sypou a hlas chraptí až moc upraveně. Určitě znáte ty promo fotky, které mají patinu staroby pracně vyrobenou v nejmodernějších grafických editorech (třeba Opeth) a i když všechno vypadá věrohodně zaprášeně a omšele, vy to víte, cítíte, že všechno je to jenom jako, že je to trik. No a s tím zvukem je to stejné a ani imitace historických kytar přehnané přes super moderní softwary kouzlo starých časů nevykouzlí stoprocentně.

 

 

Dramaturgicky je deska poskládaná dobře, jednoznačně předvídatelně a v podstatě v souladu s obecnými předpoklady. Album otevírají rytmicky svižnější skladby, které jsou úměrně zvyklostem prokládány pomalejšími kousky s nádechem blues-rockových balad, plných melancholie a příjemných melodií. Navíc poměrně zajímavě nazpívané v jednom případě nikoliv Nilsonem, ale basákem Mörckem (See the Day). Všechno to prostě šlape, kapela naprosto přesně ví, co se od ní čeká a přesně tak k tomu i přistupuje. Tím její počínání nijak nezlehčuju, Graveyard jsou profíci a podle toho jedou. A musí jet.

 

Nicméně ani po nevím kolikátém poslechu na mě z deseti nahraných skladeb nic moc nevykukuje a deska z mého pohledu funguje spíš jako kompaktní celek logicky navazujících písní. Klipovka Please Don’t zaujme hodně decentním varhanním podkresem, ze kterého koukají staré časy jak sláma z bot, ale jinak deska funguje jen jako příjemný poslech bez hlubšího zaujetí. Není to špatně a není to hůř než u mnohých podobných kapel. Jen v případě Graveyard už prostě bylo líp.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky