Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Green River - Come On Down (EP)

Green RiverCome On Down (EP)

David18.1.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: První grungeová nahrávka první grungeové kapely na světě! Co chcete vědět víc!?

Koncem roku 1984 Green River, tehdy ve složení Mark Arm, Steve Turner (oba později Mudhoney), Stone Gossard, Jeff Ament (Mother Love Bone, Pearl Jam) a Alex Vincent, zaznamenávají do černých vinylových drážek šest songů, které jsou dodnes považovány za prapůvodní inkarnaci stylu, jenž počátkem devadesátých let díky kapelám jako Nirvana, Alice In Chains, Soundgarden a Pearl Jam bořil všechny známé hitparády a prodejní žebříčky. EP Come On Down odstartovalo bujný rozkvět komunity alternativně laděných formací hnaných touhou hrát syrový, hrubě tesaný rock, s jehož pomocí by dokázali vyjádřit veškerou nespokojenost, vzdor, frustraci, ale i dát volný průchod své kreativitě a pocitům veskrze příjemným a opojným (nejednou ovlivněných účinky různých podpůrných prostředků). Come On Down lze z dnešního pohledu chápat jako určitý přelom, definitivní potvrzení, či důkaz rodící se scény. I když z hudebního hlediska se jednalo spíše o přirozenou, nenásilnou evoluci klasického hard rocku nadopovaného nespoutanou punkovou energií, špinavostí takových The Stooges a kovovými odlesky heavy metalových počátků osmdesátek.

 

Green River


Citlivým smícháním těchto ingrediencí za přispění vlastních neotřelých nápadů se Green River podařilo stvořit desku plnou nepřeslechnutelné intenzity a dráždivého, doposud nevídaného, přístupu k rock´n´ rollu. Znuděné halekání Marka Arma sice prozatím nevyznívá tak přesvědčivě, jak tomu bude na pozdějších nahrávkách Green River a Mudhoney, nicméně už zde se projevuje jako více než schopný a charismatický frontman, stejně tak kytarová hra Steva Turnera a Stona Gossarda vykazuje značné rezervy. Stoneovo budoucí kouzlení a hravost se dere na povrch jen pozvolna, žádnou vytříbenost dob Pearl Jam nečekejte. Společně s Jeffem ale právě on drží rozhodující podíl na hudební náplni Green River roku 1985. Především díky jejich heavy riffům zní Come On Down spíše jako Iron Maiden v době vydání The Soundhouse Tapes na párty u Iggyho Popa po vykouření kila trávy, než jako rozhašená garážovka čerpající inspiraci u špinavých punkerů, jako v případě pozdějších Mudhoney. A právě z důvodu hledání inspirace nejenom v punkových ikonách a nepokrytému příklonu směrem k riffově orientovaným skladbám s nezanedbatelnou metalickou příchutí krátce po vydání Come On Down opouští kapelu Steve Turner, přesto je to možná trochu paradoxně právě on, kdo má na svědomí asi nejznámější skladbu kapely Swallow My Pride, první nefalšovanou grungeovou hitovku v pravém slova smyslu, jednoduchou, údernou, se snadno zapamatovatelným refrénem a kytarovou linkou. Nicméně i celkově si Come On Down drží slušný standard, ať už v podobě úvodního šlapavého titulního songu, nebo rozjeté Corner Of My Eye vyšperkované prostřední zpomalovací částí, či zatěžkané, valivé Tunnel Of Love, která by se neztratila ani na takovém Bleach od Nirvany. Výsledný dojem tak sráží pouze klasicky nevýrazná produkce poplatná době a dosavadní hráčská nevyzrálost jednotlivých členů kapely. Ovšem i přes tyto zjevné nedostatky lze první nahrávku Green River, zejména díky svěžímu závanu invence a nových postupů, s klidným svědomím označit za jeden z určujících faktorů vývoje rockového dění příštích několika následujících let.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky