Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédskou kapelu Greenleaf jsem začal sledovat v roce 2014 v souvislosti s vydáním naprosto výborné desky Trails & Passes (ZDE), která pro ni znamenala poslední album na žánrovém labelu Small Stone Records (v distribuci s Cargo Records) a současně vstupenku do náruče rakouského vydavatele Napalm Records, takového menšího bráchy německého cirkusu Nuclear Blast. Greenleaf v té době už za sebou měli nemalou minulost (čtyři desky), byť na pilu nového materiálu nikdy netlačili a rozpětí mezi jednotlivými alby natahovali klidně i na čtyři pět let.

Se změnou labelu přišla i změna tempa, protože co si budeme povídat, pokud něco frčí, je potřeba na to tlačit a vyždímat z toho love, dokud je čas. Změny nálad konzumentů bývají časté, trendy přichází a odchází, a nechat si protéct příležitost mezi prsty nechce nikdo. A tak v následném období (myšleno po Trails & Passes) platí pus mínus dvouletá frekvence a taky to, že můj zájem o Greenleaf lehce opadl. Desku Rise Above The Meadow (2016) jsem poslouchal poctivě, taky jsem o ní psal (ZDE), ale od té doby ji neslyšel. Stejně tak jsem neslyšel Hear The Rivers (2018), protože v té době jsme trávili čas každý někde jinde a nechyběli jsme si. Tentokrát jsem si nové desky všiml (což je k odfláknutému obalu trochu paradox) a když už nic jiného, převážila zvědavost.

Echoes From A Mass je na první poslech. Je to album, které v sobě nic neukrývá, nic nepouští po částech, nijak neroste. Přímočaré, jasné, žánrové, řeklo by se klasické. Desítka skladeb tepe v duchu módního termínu stoner rock, byť základem všeho je čistý hard rock a rozhodně to není špatně. Opět musím vzpomenout jejich krajany Graveyard, kteří jednak vzbudili slušný zájem o tento žánr v novém kabátě pro 21. století, a jednak je opět a stále mezi notami Greenleaf slyším docela zřetelně. Možná záměr, možná ne, je mi to jedno. Nevadí mi to. Důležité je, jestli deska šlape, nebo jen přešlapuje a v tomto ohledu naštěstí většinou platí to první.

A je to opět trochu paradox, protože první skladba Tides se ne a ne rozjet a kromě samotného závěru mám pořád dojem, že je to jen jakási mezihra (při téměř pětiminutové délce skoro sebevražda, zkoušejte ZDE). Naštěstí od druhé Good God I Better Run Away deska dostává správné grády a je to přesně ta pozice, kde mi Greenleaf přijdou nejsilnější. Nazvěme to klidně tím stoner rockem, přidejme špetku space rocku (možná díky tomu brutálnímu hall-efektu na zpěvu Arvida Hällagårda), nezáleží na tom. Důležité je, že tah na branku docela drží a nepolevuje, i když sem tam se najdou místa, kde kapela kompozičně tápe a vyplňuje prostor celkem nápaduprostě (třeba Hang On je slabota). Není jich ale moc a pozitivní pocity z poslechu desky převažují, pokud si tedy budete vědomi hranic a mantinelů, za které nepůjdete ani vy, ani Greenleaf.

Právě žánrová ošuntělost by mohla být první překážkou na cestě k ocenění téhle desky a po pravdě se tomu ani není moc co divit. Greenleaf skutečně nejsou žádní progresivci, nevymýšlí znovu kolo a ani nezkouší to stávající roztočit trochu jinak, rychleji nebo pomaleji, než jak to dělali mnozí před nimi. Kromě Graveyard si zkuste dát desky od Truckfighters, Dozer, Egypt, Branta Bjorka, Lowrider (mimochodem Peder Bergstrand hostuje ve dvou skladbách), Kadavar, My Sleeping Karma, Karma to Burn a pak to vemte do historie ke Queens Of The Stone Age a nakonec k praotcům všeho, Kyuss. Uslyšíte, že všechno už tu bylo.

Z tohoto pohledu deska nenabízí nic víc než žánrové řemeslo, byť na slušné úrovni. Nemusí to být nutně málo, ale těžko hledat důvody, proč by to mělo být fakt hodně. Možná to zní trochu jako nespokojenost, ale upřímně tomu tak není - album jsem poslouchal rád a možná na něj ještě v budoucnu občas dojde. Minimálně kvůli skladbám jako March on Higher Grounds za to stojí.