Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Grey Waters aneb rockový předvoj australských Austere. Předvoj a rockový? Realita je opravdu taková, protože Grey Waters vznikli ještě o rok dříve, než prověření atmoblackers. Těch, jejichž loňské album To Lay Like Old Ashes mě učinilo svou kvalitou tolik štastným a milým na své okolí. Ač pravý hudební původ Grey Waters má s ponurým rockem společného pramálo, neb se tehdejší materiál podobal spíše zrovinka Austere, tak jejich vyprofilování je čistě pohodové a příjemné. Ke svému prvnímu EP Below the Ever Setting Sun se sice dovrávorali až roku 2010, ale ve jménu uzrání svého vlastního já. Proč jim to tedy mít za zlé?

Grey Waters lze tedy s konečnou platností označit termíny jako depressive rock, či melancholic rock s výraznější atmosférou. Na tu je ostatně kladen důraz i v domovských Austere. Ale kdo je vlastně v tomto případě domovskou kapelou? Mno, to bych nechal chlapcům do Austrálie, ať si to přeberou sami. Já se spokojím s tím co slyším, na ty věci okolo mne už mnoho neužije. A slyším něco, co mi hraje v hlavě měsíce, jen tak to nevytěsním. Slyším v té záplavě nových, starých a nově starých kapel něco jako balzám na malá duševní zranění.

A kudy teče to meandrující korýtko Grey Waters, všeobecně považováno za klidné a malebné? V mém sluchovém ústrojí krájí krajinu, bolí ji svými zasmušilými jezy, sem tam nabere na posilnění příbuzný potok, vyhodí pár kapek na břeh, jako náznak malé povodně a proudí dál. Kdybych měl k někomu muzicírování Grey Waters přirovnat, byli by to jednoznačně Katatonia z období Discouraged Ones. Ano, Grey Waters kladou sice větší důraz na to své atmosférično, vzletné chorály a dalekonosné klávesy, ale smutnou stavbou songů jsou si kapely velmi podobné. Navíc v takové The Truth in Your Eyes je to přímo ukázkové. Jen chóry na zádi mě nevracejí na konec devadesátek do Švédska. A pokud mi Grey Waters odpustí, tak v případě závěrečné Broken se může stát, že se co nevidět objevím ve Finsku a potřesu paží panu Koskinenovi, neboť vokál zde užitý je jako by amorfně vyhněten z ponurých prostor děsivého tuonelna.

Ale nevadí mi to, spíše jsem za taková upozornění rád. Nemyslím si, že by kapela vyloženě kradla na cizím pozemku, byť jejich originalita nebuší závratností. Tvrdím, že Grey Waters mají svůj rukopis a podobná zrcadlení jsou způsobena jen stejně mířeným temno-rockem. Grey Waters jsou rozvitější svých zmíněných příbuzných, občas mírně zvlčí a zabrousí do ostra, ale pořád platí jedno - je to zatracená flákárna, poslouchat tuhle učiněnou pohodu. Takové mile posmutnělé bigbíty bych nechal uzákonit. Velmi povznášející a rozumná hudba, co si budem povídat.