Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Griftegård -  Solemn, Sacred, Severe

Griftegård Solemn, Sacred, Severe

Sarapis13.2.2010
Zdroj: mp3 promo
Posloucháno na: PC + bedny
VERDIKT: Poněkud řídký doom metalový guláš. Příště zahustit chlebem a mnohem více masa!

Nebudu chodit kolem horké kaše – k opakovanému poslechu tohoto alba jsem se musel vyloženě nutit. Zatímco takoví Urfaust mě svým epkem „Einsiedler“ dokázali hned zaujmout, tak jejich švédským kolegům Griftegård z vydavatelství Ván Records se to vůbec nedaří. Formálně je na jejich debutovém albu všechno v pořádku, ale to k jejich smůle k úspěchu nestačí. „Griftegård“ prý znamená švédsky hřbitov a v tom musím kapele dát za pravdu – nemohla si vybrat lepší jméno. Bohužel ne v pozitivním smyslu slova. Deska „Solemn, Sacred, Severe“ je prostě celá nějaká mrtvá…

Pokud se pídíte po tom, v jakých stylových mantinelech se hudba Griftegård pohybuje, tak archaický doom metal by měl být dostatečnou odpovědí. V této souvislosti stojí určitě za zmínku jména jako Candlemass nebo Pentagram, k nimž by se hudební výraz Griftegård jistě dal přirovnat, ale tihle Švédi jdou přece jen trochu hlouběji do kypré hřbitovní půdy, kde se tolik nespěchá a čas ubíhá mnohem pomaleji. A to je možná ten bludný kořen, o který kapela na této desce neustále zakopává. Tempo skladeb je totiž hřbitovní se vším všudy a vzhledem k tomu, že obstojných hudebních nápadů kapela nabízí minimum, tak se album neskutečně vleče. Chybí nějaký výraznější motiv a onen obligátní moment překvapení. Produkčně je deska zpracována solidně, ale to už na výsledném dojmu pramálo změní.

Hudbu kapely táhne především jistý čistý zpěv Thomase Erikssona, který je barvou hlasu trochu podobný Robertu Loweovi, jenž pěje u Candlemass. Vokál je bezesporu to nejlepší, co nahrávka nabízí. S kytarovými riffy je to horší. Těch zajímavých či zapamatovatelných je velice málo, a tak síla jednotlivých skladeb záleží převážně na vokální lince T. Erikssona, na níž se však nedá spoléhat donekonečna. V úvodním songu „Charles Taze Russell“ to ještě celkem funguje, ale v dalších skladbách jde kvalita nápadů s kopce ( ještě "The Mire" disponuje zajímavými momenty), což je nezanedbatelná potíž, neboť jejich stopáž se pohybuje v průměru kolem osmi minut. Krátká komorní skladba „Noah´s Hands“ sice z koloritu ostatních skladeb vyčnívá svou formou, nicméně „nápaditostí“ je poplatná zbytku alba. Že by na posluchače dýchala nějaká silná atmosféra, to se také říct nedá. Možná že ho jen tak lehce ofoukne, ale pro výrazný zážitek se bude muset poohlédnout jinde. Abych to shrnul, mám obavy, že toto album je další z řady průměrných metalových desek, které si získá srdce jen hrstky posluchačů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky