Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grown Below - The Other Sight

Grown BelowThe Other Sight

Ruadek16.1.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Tornádem roztrhaný plakát s posledním datumem poletuje ve větru a neklidně tančí. Zhudebněné vize konce všech věků nadějné kapely, která odvedla slušný kus práce.

Belgičané Grown Below představují svůj druhý pohled na věc, a to na svou vizi popisující konec světa na konci dějin, na sklonku času a pádu lidstva jako takového. The Other Sight je přímým pokračováním a následovníkem debutu The Long Now, který se touto vizí zaobíral a předložil ve své době poměrně zajímavou zhudebněnou vidinu konce a pádu do temnoty.

 

The Long Now bylo alternativní verzí všech vizí konce světa, především se ale věnovalo nejopakovanějšímu datu 21. prosince 2012. Zhudebnili konec časů, jaké známe, ne však konec světa jako takový. Jejich koncept se hemží pradávnými bytostmi, které tu kráčely ještě před naší civilizací, dštící síru a popel, zrozeni a znovu probuzeni. V těchto vizích, ne velmi povzbudivých a povznášejících, kapela pokračuje i na tomto albu. Čekejte post-metalové kytarové hradby a běsnění, ale i uvolnění ve formě post-rockových postupů a kytarových vyhrávek. Je tu silné ovlivnění mnoha skupinami, slyším tu Tool ale i Cult of Luna a divoké časy již neexistujících Isis.

 

Hudba této čtveřice muzikantů se pohybuje na velké emotivní ploše, umí kreslit zdánlivě chaotické obrazce, nabízí rozřešení, klidné napjaté pasáže i hlučné stěny s hardcorovým řevem. Vyklidnění opravdu hodně evokuje Tool, není to ale šamanismus bubínků, ale určité napětí a promyšlená hra s posluchačem. Často jen basa a bicí, čistý zpěv, vzdálené ozvěny kytar. Vlastně nic v dnešní době příliš originálního, přesto Grown Below vynikají svým smyslem pro melodické vyhrávky spojené s návaly hluku a agrese. Jako by Cult of Luna mezi sebe přijali post-rockového kytaristu a ubrali na studených elektro-hrátkách.

 

 

Když jsem poslouchal The Other Sight, četl jsem při jednom z poslechů sugestivní článek o Timu Samarasovi, lovci bouří, který je zkoumal a zajímal se o jejich vývoj a o to, co se děje v jejich nitru. Článek o muži, který zasvětil život studiu tornád, která se postupně stávají fenoménem a děsivou hrozbou nejen pro USA. Supercely, v nichž se spojuje život a smrt. Grown Below se mi k popisu mnoha děsivých událostí velmi dobře hodili, poslech to přitom nebyl cílený a já byl překvapen spojitostí hudby a popsaných dějin. Aktuální deska The Other Sight umí být tichá a klidná a přitom – stejně jako u hrozícího vzniku hurikánu nebo tornáda – se během okamžiku stane valivou hrozbou. Tim Samaras díky jedné z největších bouří v novodobých dějinách zemřel, stalo se to na silnici číslo 81 v Oklahomě, 31. Května 2013. V hudbě Grown Below je cítit stesk a smrt, napětí a jen pramálo východisek. Cítím z ní stejné napětí, jako když začíná bouřka, ta malá ve srovnání s tornády v USA, přesto je to fascinující probouzení se něčeho velkého.

 

Kapela nahrála desku, která je svým způsobem přímočará a neutápí se ve složitých mezihrách. Umí ale rozpoutat slušnou dávku chaosu, vzteku a nastíní pocity beznaděje. Oceňuji příjemné vokální linky, za kterými stojí Matthijs Vanstaen. Líbí se mi sice občasně příliš fádní, ale jasně dané post-rockové vyhrávky kytary a vcelku slušné hromobití, když se šlápne na pedál a skupina zatlačí na pilu. Chybět by klidně mohla poslední hučící instrumentálka, která na mě jako dodatek moc nefunguje, ale beru to.

 

Styl sama kapela definuje jako Slow - dark - deep – silent a myslím, že tohle je definice přesně šitá na míru. Zvukově se pohybují ve sférách post-metalových, vše slyším dobře čitelné, slušně nazvučené. Deska je k sehnání buď v digitálním formátu od 5 Eur nebo za 10 Eur ve formě Jewel case, objednat lze asi nejjednodušeji na Bandcampu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky