Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hacride - Back to Where You

HacrideBack to Where You've Never Been

Jirka D.7.6.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Návrat na scénu ve velkém stylu a s vysokými ambicemi. Barevná a dotažená nahrávka, s vyváženým poměrem tvrdosti, přístupnosti, hráčských i kompozičních kvalit.

Hacride se po předchozí desce odmlčeli na dlouhé čtyři roky, což pro kapelu na strmém vzestupu a přirovnávanou ke krajanům Gojira nebylo nijak snadné, ale okolnosti jednoduše nepřály. Píše se rok 2013 a Hacride se představují s novým vokalistou, bubeníkem, s novou deskou, změnou vydavatele a přirovnával bych spíš k Textures v období Silhouettes.

 

Mix extrémního metalu s radio-friendly pasážemi, které na aktuální nahrávce dostaly výrazně víc prostoru, kráčí přesně na hraně mezi tvrdostí a přístupností a je docela pravděpodobné, že tímto střihem si deska získá rovným dílem posluchače z obou táborů. Melodických popěvků není tolik, aby tvrďáci nepolkli slinu s příchutí levné limonády a posluchači subtilnější tělesné stavby trochu toho nátlaku taky zvládnou. Ambice „Back to where you‘ve never been“ sahají skutečně vysoko.

 

Pevným základem je samozřejmě instrumentální přehlídka - složité riffování, hmatníky ohoblované až na dřevo a prsty do krve, přílivová vlna bicích, i místy se objevující konkrétní obrysy basových linek. U těchhle výkonů nemá cenu spekulovat, na místě je pouze zvědavost, jak přesvědčivě budou fungovat na odřených prknech klubových pódií, protože na albu zní nadmíru úchvatně. A pak nastupuje to hlavní a tím je kompoziční zajímavost, která staví jak jinak než na černobílém kontrastu mezi poetikou Rozmarného léta a psychonátlakem Mechanického pomeranče, s tisícem šedých odstínů mezi tím. Navazování jednotlivých pasáží je provedeno citlivě, konstrukce skladeb je čistá a funkční, přesto složitá a promyšlená. Hacride se neomezují na tisíckrát ohranou stavbu sloky a refrénu, tuhle konstrukci pouze využívají jako základ, na který vrství další rytmické a melodické polohy a zvraty, čímž dosahují nesmírně zajímavého a barvitého výsledku. Klidně použiju slovo „progresivní“, jakkoliv jeho obsah odletěl už dávno na míle od skutečnosti.

 

A pak je tu vokalista Luis Roux, jehož projev vás sfoukne jak svíčku na narozeninovém dortu. Zvědavost ohledně schopnosti dosáhnout stejného výsledku i naživo je opět na místě, ale kde dneska není?! Celkem paradoxní se může zdát skutečnost, že vokálu na desce není mnoho a že značná část skladeb se odehrává v čistě instrumentální rovině, o to víc ale vyniknou zpívané pasáže, které se pohybují od corového uragánu po civilní projev slušných kvalit. Luis je tahoun, jak má být.

 

S přibývajícími poslechy ve mně stále víc rezonuje pocit, že nějak takhle má znít dnešní metalové album. 40 minut střídavého nátlaku, melodiky, rychlých prostřihů i delších oddechových částí, instrumentálně i kompozičně bravurní, barevné a s vynikající atmosférou. Případné řeči o zlidovění produkce mě nechávají zcela v klidu, protože i přes nepopiratelnou přístupnost si deska zachovává vysoký standard kvality, k němuž se může dlouhý zástup podobných kapel dívat pouze s respektem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 7.6.13 9:47odpovědět

Přes veškeré kvality nové desky si nemohu pomoci ale předešlá díla mě bavila podstatně víc a to především pro mě nedostižný Lazarus. Parta se hnula podstatně jinam a mě osobně to přestalo bavit.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky