Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Halma - The Ground

HalmaThe Ground

Jirka D.18.10.2019
Zdroj: CD v papírové pošetce (# KUTTER 050) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Instrumentální rock je sice vyčerpaný žánr, ale desky jako tato představují světlou výjimku potvrzující jinak přesvědčivě pevné pravidlo.

Německá kapela Halma funguje už od roku 1999 a co jí přimělo dát si na obálku ten šílený obrázek, to skutečně netuším. Je to něco mezi ilustrací k Čapkově První partě a ideologickou lží z doby budovatelského nadšení za socialismu, což ani jedno není v Německu téma (aspoň nevím, že by bylo). Asi bych pochopil něco v duchu multikulturní nebo genderové ideologie, něco z ekologického aktivismu nebo obrázek Gerty se svatozáří, ale horníci? V době, kdy Německo nejen že odchází od uhlí, ale podle všeho se hodlá vrátit zpátky na stromy a tam se živit ... jak vlastně? Anebo že by v tom byl probouzející se underground utočící proti novým náboženstvím a modlám dneška?

 

Kolik hrůzy ale vzbuzuje titulní malba, tolik nadšení naopak vyvolává hudební obsah, jehož jednačtyřicet minut popírá všechny moje předsudky o tom, že instrumentální rock (někde na pomezí psychedelie a post-rocku) je vyčerpaný žánr zralý na odpis. Ostatně není to tak dávno, co jsem psal o jednom takovém marném pokusu v podobě nové desky kapely Nazca Space Fox (ZDE) a aniž bych tomu šel sám naproti, v přehrávači se mi objevilo tohle cédo a světe div se, zaujalo.

 

Halma band

 

Čím? Není to jednoduché popsat, ale určitě svojí atmosférou. Určitě lehkým jazzovým nádechem, celkovou konzistencí projevu a nápaditostí v použití elektroniky a ruchů v jinak lehounkém kytarovém zvuku. Album The Ground je místy až snové, velmi decentní, lehké jak letní podvečer a všechno do sebe zapadá s neuvěřitelnou samozřejmostí, která se neslyší každý den. Jednoznačnou devízou kapely jsou dvě kytary, laděním posunuté značný kus od sebe, které vymezují hranice a jedna druhou skvěle doplňují. Basa je důrazná, ale nikoliv agresivní, lehce pohupuje rytmikou a ve zvuku je výrazná tak akorát. Bicí jsou tlumené, velmi často nejsou hrané paličkami a právě z nich mi vane svěží dech jazzové kavárny. V mnoha chvílích mám velmi podobné pocity jak při poslechu Esbjörn Svensson Trio (ZDE), což je pro mě pochvala z největších.

 

A právě podobně jak toto trio umí i Halma opouštět meditační svět pokojné hudby buďto ruchovými pasážemi, ale i místy, v nichž všechno z ničeho nic nabere zvláštní intenzitu a začne na posluchače vyvíjet slušný nátlak. Příkladem může být čtvrtá skladba It Could All Be Difrent, která hodně stojí na jednoduché rytmické smyčce, ale v závěru se pozoruhodně rozrůstá a jako celek působí velmi silně. Těch míst je víc, propůjčují nahrávce uvěřitelnou a v důsledcích působivou dynamiku, a hlavně udržují posluchače ve střehu, což všechno dohromady vytváří velmi příjemný a naplňující posluchačský zážitek. Tomu napomáhá i na současné nelichotivé poměry živý a civilní zvuk, který nebolí v uších a plně koresponduje s hudební stránkou desky. I tohle se povedlo.

 

 

The Ground je pro mě upřímným překvapením, z něhož nedělám žádné přehnané závěry, ale v této chvíli mi tohle album sedlo. Jak jsem psal - svou uvěřitelností, lehkostí, poslechovou atmosférou, přirozeností. Víc pro tentokrát nežádám, snad jen vyměnit obal.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky