Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hania Rani - Ghosts

Hania RaniGhosts

Lomikar15.4.2024
Zdroj: mp3, bandcamp
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Lehce strašidelný duchařský příběh z alpského podhůří, kde stromy občas zašumí i v úplném bezvětří a za noci se přes okno nedá rozlišit, zdali patří ty arytmické zvuky klopotajícímu potoku nebo něčím krokům. Racionální mysl se možná otočí a zase usne, ta iracionální ale má žně.

... a moje teorie zase je, že většina hudebních nástrojů, ať se již jedná o kytaru, housle či triangl, láká k expresi tím, že je hráč "ovládá",  zatímco klavír nikoli. S klavírem se může kooperovat, může se s ním soupeřit nebo může poskytnout úkryt, do kterého se dá schovat, ale jako nástroj si udržuje svoji svébytnost. Schválně zkuste zahrát na klavír nějakou vaší provinile oblíbenou kytarovou pecku a sledujte, jak ten nástroj odhalí, jaká je ten song v zásadě volovina. Kdepak, tenhle mohutný kus nábytku se těžko poddává. Ale dokáže odměnit, když k němu přistupujete s patřičným citem, respektem a pokorou.

 

Hania Rani je původem klasicky vystudovaná hudebnice, která s nějakými vlastními aranžemi a skladatelskými ambicemi přišla až během lockdownové izolace, kdy se doma kopala do prdele, což jí motivovalo začít na svůj nástroj různě improvizovat, posléze skládat a voila! dneska má na svědomí šest desek a aktivně pracuje i na soundtracích k polským filmům a seriálům. Já třeba už dneska ani nevím, co jsem za lockdownu dělal. 

 

 

Rani má obecně přízvisko pianistka, což ale s její poslední deskou Ghosts trošku zadrhává. Neseznámen s její předchozí tvorbou jsem po krátké rešerši zjistil, že toto album je celkem významným odbočením či rozvinutím její dosud celkem puristické klavírní formy směrem k rozsáhlejším aranžím pracujících najednou i s vokály, různými hosty a synťákovými berličkami.

  

K tématům, které zpracovává na svém posledním albu, ji prý motivovalo dvouměsíční odloučení ve švýcarských Alpách ("když mi neudělaj lockdown, udělám si ho sama!"), kde bydlela v budově bývalého sanatoria. To bylo součástí dříve celkem významné rekreační oblasti, která však již zanikla a zbylo tam po ní mnoho opuštěných staveb a tajemný pocit přítomnosti zanechaných zbytků cizích životů. To oni jsou právě oněmi titulními duchy. 

 

Don't break my heart with truth
We came too far
Don't you see how it's good?
Truth is unkind
And I'm telling you

 

Během procházení rozhovorů s hudebnicí mě nepřestávala fascinovat křehkost a citlivost, která z ní vyzařuje. Třeba když popisuje, nakolik je pro ní silné vědomí, že v pokoji, ve kterém spí, se třeba kdysi někdo uzdravil, nebo zemřel nebo když se svěřuje s tím, nakolik nevlastní jí je v rámci písně vůbec vyslovit slovo "death". Pokud je tedy tato deska považována za nejtemnější v její kariéře, je třeba ji tak vnímat mimo kontext metalového zinu, kde se jedí utržené končetiny nemluvňat k snídani.

 

Při prvních posleších Ghosts jsem měl problém s určitou tonální nekoherentností, kdy některé pasáže desky mi přišly příliš trylkovité, až piknikové. Myslím tím právě ony zpívané části, které ovládají přibližně polovinu nahrávky. Zbytek je instrumentální. Hania Rani se zde pouští do zpěvu prý poprvé, což vzhledem k suverenitě jejího vokálního projevu celkem překvapuje, nicméně zpívá často v krátkých slabikách a přísně rytmizuje, čímž působí trochu nepatřičně laškovně a podstatně tak ukročuje od tvorby třeba takové Agnes Obel nebo Thoma Yorka, ačkoli textově je nejednou daleko melancholičtější, osamocenější až hororovější. 

 

And the lights of midnight leaving me up
Through the open window, is it a sign?
No words of wisdom to calm me down
Hello, hello, hello?

 

Klavírní základ byste bez předchozí znalosti k autorce možná netipli. Nástroj je zde sice všudypřítomný, ale hudebnice ho nijak neprostituuje, jak tomu bývá třeba u Amandy Palmer či Filipa Topola, kde máte často pocit, že po tom piánu regulérně skáčou. Hania klávesy spíš hladí a působí, jakoby z nich vůbec nesundavala bříška prstů. Nejvíce tenhle její kumšt můžete ocenit v téměř jedenáctiminutové písni Komeda, která místy upomene i na Nymanův soundtrack k filmu Piano. U zbytku se hodí vydat varování, že klavír zde hraje často... eee... druhé housle (ach jo) ve prospěch různých synthových zvukových ploch a experimentů. Právě synťáky zde nejednou upomenou na starý dobrý Island, kdy plebejec se zmíní o nějakem Sigur Rósovi, zatímco gentleman přidá aluzi na (poslední dobré) album Sólstafir - Óttu.

 

Softly and close
Dancing, dancing those two little ghosts
Time is a space and space is a time
Are we saying goodbye?


Hania Rani skrze svoji tvorbu objevuje. Objevuje prostředí kolem sebe, objevuje svoji pozici ve svém (třeba jen vymyšleném) světě, objevuje své nové hudební nástroje. Naprosto zjevně není poháněna jakýmikoli obvyklými muzikantskými ambicemi, prostě se tak nějak dívá z okna a píše o tom hudbu. Stačí přečíst pár rozhovorů s ní, abyste zjistili, že prakticky ke všemu, kvůli čemu jí můžeme jako hudebnici poznat, byla někým dotlačena. Jinak by si asi napořád hladila klávesy někde v chaloupce na muří nožce. Přes tu svojí tvůrčí koncentrovanost a zdánlivý klid ale její svět není jednoduché, optimistické místo lákající k odpočinku a usebrání. Je tajemný, nepodchytitelný, moc vám toho neřekne a ačkoli zde převládá zvláštní ticho, usnout byste se zde spíš báli. Vždyť ona sama zatím neví, co od těch duchů má čekat. Což jí ale nebrání s nimi občas zkusit mluvit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky