Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak správně reagovat na nové album kapely, která má kultovní status v rámci svého žánru? Především si nic neslibovat a volně se nechat překvapit. Nemůže se pak stát, že bude dotyčný zklamán a znechucen. Já od Hatebreed tedy nic nečekal a upřímně jsem si málem nevšiml, že mají další album. O to víc jsem pak překvapen svěží porcí, kterou servírují na své novince The Divinity Of Purpose.

Předně je si třeba ujasnit, že žádné kejkle a roubování čehosi na své osvědčené kopyto skupina nevyužívá. Jistý vývoj v diskografii sice znatelný je, ale spíše se jedná o mladší období kapely. Dnes už Hatebreed sypou do lidí hardcore metal (záměrně nepoužívám slovo metalcore), který mají vyzkoušený a lety prověřený. Jsou to právě oni, kdož můžou být právem označování za matadory žánru. A je jim to třeba uznat a chtě nechtě přikývnout. Nový materiál sice nic nového nenabízí, ovšem předvádí, že i stokrát omleté stále dokáže zapůsobit, zaujmout, ba dokonce strhnout. Vy, kdož Hatebreed po léta znáte, či přinejmenším znáte alespoň jedno album vydané od roku 2003, jistě víte, o čem je řeč. Jsou to stále oni a dávají to patřičně najevo již od prvního tónu. Notně naštvaný a agresivní hardcore zahuštěný údernými motivy a postupy syrového metalu. Ačkoliv možná bych mohl přeci jenom zachytit fakt, že kapela se čím dál víc blíží metalovějšímu výrazu. Ale tento jev je dost nepatrný a pokud jej vyloženě nehledáme, nenajdeme ho.

Co tedy dalšího o novém albu Hatebreed říci? V podstatě bylo vše důležité řečeno. Tedy to, že jde o klasickou dávku HC metalu s charakteristickými rysy jejich loga. Můžeme se bavit ještě o něčem jiném? Jasně, můžeme říci, že deska vyšla s téměř čtyřletým odstupem od posledních zářezů, že ji vydává Nuclear Blast, nebo že obal namaloval jistý Eliran Kantor. A u toho bych se zastavil. Pokud je vám toto jméno cizí, možná na rozpomenutí pomůže výčet několika děl, se kterými se můžeme setkat. Tak například stvořil obálku pro Sodom In War And Pieces, Testament Dark Roots Of Evil, Sigh poslední dvě řadovky, Communic The Bottom Deep a spousty dalších. Poměrně oblíbený výtvarník, jehož jménem jsme ale vyčerpali důležité informace týkající se zrodu alba The Divinity Of Purpose.

Ačkoliv se jedná o vcelku běžný nářez, kterým Hatebreed častují svět už celkem dlouho, jeho poslech si užívám. Tohle album nenabízí víc než energickou muziku na mlácení hlavou, takže by se hodilo říct, že volume doprava a třepat, třepat, třepat. Ono to tak vlastně je. Skvěle odvedená práce, kterou si kapela obhájila svůj status.