|
|
||||||||||
Nevím do kolikáté hardcorové vlny spadá příchod Hatebreed, ale tehdy pro mou maličkost v tom nejlepším věku a dostatečně namlsaného Biohazard a Sick of It All to byla už pozdější kapela, kterou jsem nikdy nepřijal zcela za svou. Ostatně tehdy už něco jako NY hardcore neslo nádech hniloby a novinkou byl metalcore, prostě moderna. Ale respekt k Hatebreed byl na místě, docela dobře si pamatuju, že jejich druhou desku Perseverance z roku 2002 jsem sjížděl docela dost a jméno Jameyho Jasty se mi v hlavě usadilo poměrně sebejistě.
Další náš společný příběh je plný děr a hluchých míst, rozhodně jsem nesledoval vše, neslyšel každou desku a taky mi to bylo jedno. Občas pár poslechů a dost. Větší než malé množství času jsme strávil s deskou The Divinity of Purpose (2013, naše recenze ZDE), ale po pravdě vůbec nevím proč. Nic zajímavého nenabízí, nijak se k ní nevracím, nekoupil jsem si ji a ani jsem ji nikdy nikomu vůbec nepochválil. Pak byl zase chvíli klid, resp. moje cesta se klikatila a zkoušela všechny možné zákruty, cesta Hatebreed evidentně neodbočila ani o píď. Tedy minimálně novinka Weight of the False Self podobným úvahám nezavdává jedinou záminku.
První skladba, první akord, první Jastovo zařvání, v podstatě první vteřina a je mi naprosto jasné, že jsem zpět o dvacet let. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, že někdo hrne tuhle káru pořád dál - bez inovace, bez snahy zkusit něco trochu jinak, zajímavěji, nápaditěji. Protože ať už si o tom myslíme cokoliv, tahle hudební produkce byla výpovědí doby, a ta doba je pryč. Ne tak Hatebreed, kteří se představují jako staří veteráni se svým veteránským přístupem. Stejný obal, stejný vydavatel, stejná muzika, stejné všechno. Ve výsledku je to docela zajímavý kontrast - ta deska je nasraná jak se sluší a patří, ale přitom je totálně vyčerpaná a unavená.
Nevím, nechci soudit ukvapeně, ale mám vnitřně dost problém té desce uvěřit. První dvě skladby mě dokážou vyčerpat, resp. jistou vyčerpanost slyším z nich. Necelé tři minuty, a i přesto jsou za chvíli u konce s dechem. Jsem zaujatý? Nespravedlivý? Je to otázka, protože tenhle žánr jsem měl vždycky rád, dodnes se s obrovskou chutí vracím ke starým deskách Biohazard, k sikovkám, je v tom kus mého mládí, je v tom generační vzpoura a jasně, hromada nostalgie. Ale tohle?
Album má slabě přes půlhodinu, dvanáct skladeb a jako celek je na jeden zátah téměř k nepřežití. Je pro mě skoro k neuvěření, jak často a jak snadno se ten stroj zadrhává, jak často přešlapuje na místě a zoufale tápá, jakým způsobem se důstojně posunout v před. Vyčerpání, dezorientace, hledání důvodu, proč to zkoušet ještě jednou a proč to raději rovnou nezabalit. Trochu života do žil dokáže vlít rytmicky svižná A Stroke of Red, v Cling To Life se mihne na poměry žánru dost sladké kytarové sólo, ale jakékoliv oživení opět naprosto zabije následná This I Earned, která (jako jedna z mnoha věcí na albu) docela věrně symbolizuje naprosté vyčerpání moje i téhle desky. Po ní mám sto chutí to vypnout.
Asi chápu pohled Hatebreed, kteří dělají to, v co věří, co jim nikdo neodpáře a co v konečném důsledku prodají. Z tohoto pohledu je pro mě Weight of the False Self album na zakázku, produkt pro pár přeživších, kteří si v sobě pořád dokážou udržet dvacet let starý oheň. Vlastně bych jim mohl docela závidět.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
MCA / 4.2.21 9:42odpovědět
Ten pohled je dán spíše tím, že autor z téhle muziky vyrostl a prostě ji už neposlouchá.Chápu to, mám to nakonec stejně, objektivně vzato je však muzika Hatebreed stejná jako kdysi. Docela bych se proto zamyslel nad tím, proč psát recenzi na desku, která mne vlastně vůbec neoslovuje :)
Jirka D. / 4.2.21 10:24odpovědět
Zamyslel, nezamyslel ... svým způsobem mě ta deska oslovila, jinak bych ten čas věnoval něčemu jinému než sepisování recenze. Není úplně pravda, že bych tuhle muziku neposlouchal, ale jsou to samozřejmě návraty ke starým deskám, které mám pořád rád. Spíš mě překvapilo, že Hatebreed pořád bazírují na tom starém modelu, že nemají dost odvahy do své muziky pusit nějaké další vlivy, nápady. Určitě by každého z nás napadla řada příkladů, kdy se zaběhlá kapela rozhodla udělat něco jinak, a i když to většinou budilo vášně, bylo to minimálně odvážné. Tahle deska je ale v kontextu doby naprosto vyčpělá, bohužel to neslyším jinak.
Bhut / 2.2.21 7:43odpovědět
Přiznám se, že od dob sepsání recenze na starší album (tedy rok 2013) jsem ono dotčené vůbec neposlechl. Naopak to mám s nahrávkami Perseverance a The Rise Of Brutality, které jsem si ostatně pořídil a ke kterým mám právě onen nostalgický vztah, neboť jsem je zachytil v dobách jejich aktuálnosti. Ono vyčerpání nebude jen problém žánru, téhle kapely, ale i vícera institucí (třeba Napalm Death, muhehe). Co se mi na novém albu Hatebreed ale líbí je opětovné zobrazení jakéhosi palcátu na obale, což je zvyk právě od dob Perseverance. Taková červená nitka, ale tím asi veškerý obdiv a hřejivý pocit zřejmě končí. Asi fotrovatím, ale tahle HC smršť mi také přijde plytká a skákat na ní někde v pitu bych už ani fyzicky nedovedl.
David / 2.2.21 10:04odpovědět
Nojo, nikdo nemládne... z blekmetalové bestie, před kterou dříve braly všechny šumavské veverky nohy na ramena, bábovkou, co doma tajně usíná s fotkou obnaženého Big Bosse pod polštářem:-)
Bhut / 4.2.21 19:52odpovědět
Veverky, pravda, mizely v korunách mlčenlivých stromů, ve kterých bylo k nalezení několik blackmetalových log. Ovšem na oltář jsem pokládal spíše drůbež, než-li lesní zvířectvo, ostatně černé veverky jsem měl rád (na rozdíl od těch zrzavých, které jsou málo trve). Zkoušel jsem i hmyzí oběti, ale ty mi přišly příliš neadekvátní. Co se zmíněné fotografie týče, tak se musím přiznat, že jsem nenapravitelný heterák. Šikovná práce s nůžkami a lepidlem však dokázala vytvořit podobizne půvabné Big Bossyně.
Label:Nuclear Blast
Vydáno:Listopad 2020
Žánr:hardcore / metal
Jamey Jasta - zpěv
Frank Novinec - kytara
Wayne Lozinak - kytara
Chris Beattie baskytara
Matt Byrne - bicí
1. Instinctive (Slaughterlust)
2. Let Them All Rot
3. Set It Right (Start With Yourself)
4. Weight Of The False Self
5. Cling To Life
6. A Stroke Of Red
7. Dig Your Way Out
8. This I Earned
9. Wings Of The Vulture
10. The Herd Will Scatter
11. From Gold To Gray
12. Invoking Dominance
Hatebreed
The Divinity Of Purpose
Nader Sadek
In The Flesh
Marilyn Manson
Eat Me, Drink Me
Entrails
Obliteration
Se Delan
Drifter
High Purity
Tulpa
Bonobo
Migration
Blood Red Throne
Blood Red Throne
Supreme Conception
Empires of the Mind (EP)
Yob
Our Raw Heart
Machine Head
Bloodstone & Diamonds
Pražské metalové vydavatelství a čím dál aktivnější nakladatelství MetalGate ohlašuje další knižní titul, kterým se na konci dubna stane kniha americk...
18.4.2024Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
17.4.2024Z nové společné desky Pačesse a Báry Basikové vzešel videoklip ke skladbě Vlk mezi vrbami, který můžete shlédnout ZDE. Celou desku nazvanou Katechismu...
15.4.2024Netradiční domácí projekt Fuj Kluk zveřejnil nové video ke skladbě Pod drnem - sledujte ZDE.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.