Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hatebreed -  Weight Of The False Self

Hatebreed Weight Of The False Self

Jirka D.2.2.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Novinka Hatebreed je čirý anachronismus a album na zakázku. Těžko mu uvěřit.

Nevím do kolikáté hardcorové vlny spadá příchod Hatebreed, ale tehdy pro mou maličkost v tom nejlepším věku a dostatečně namlsaného Biohazard a Sick of It All to byla už pozdější kapela, kterou jsem nikdy nepřijal zcela za svou. Ostatně tehdy už něco jako NY hardcore neslo nádech hniloby a novinkou byl metalcore, prostě moderna. Ale respekt k Hatebreed byl na místě, docela dobře si pamatuju, že jejich druhou desku Perseverance z roku 2002 jsem sjížděl docela dost a jméno Jameyho Jasty se mi v hlavě usadilo poměrně sebejistě.

 

Další náš společný příběh je plný děr a hluchých míst, rozhodně jsem nesledoval vše, neslyšel každou desku a taky mi to bylo jedno. Občas pár poslechů a dost. Větší než malé množství času jsme strávil s deskou The Divinity of Purpose (2013, naše recenze ZDE), ale po pravdě vůbec nevím proč. Nic zajímavého nenabízí, nijak se k ní nevracím, nekoupil jsem si ji a ani jsem ji nikdy nikomu vůbec nepochválil. Pak byl zase chvíli klid, resp. moje cesta se klikatila a zkoušela všechny možné zákruty, cesta Hatebreed evidentně neodbočila ani o píď. Tedy minimálně novinka Weight of the False Self podobným úvahám nezavdává jedinou záminku.

 

Hatebreed band

 

První skladba, první akord, první Jastovo zařvání, v podstatě první vteřina a je mi naprosto jasné, že jsem zpět o dvacet let. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, že někdo hrne tuhle káru pořád dál - bez inovace, bez snahy zkusit něco trochu jinak, zajímavěji, nápaditěji. Protože ať už si o tom myslíme cokoliv, tahle hudební produkce byla výpovědí doby, a ta doba je pryč. Ne tak Hatebreed, kteří se představují jako staří veteráni se svým veteránským přístupem. Stejný obal, stejný vydavatel, stejná muzika, stejné všechno. Ve výsledku je to docela zajímavý kontrast - ta deska je nasraná jak se sluší a patří, ale přitom je totálně vyčerpaná a unavená.

 

Nevím, nechci soudit ukvapeně, ale mám vnitřně dost problém té desce uvěřit. První dvě skladby mě dokážou vyčerpat, resp. jistou vyčerpanost slyším z nich. Necelé tři minuty, a i přesto jsou za chvíli u konce s dechem. Jsem zaujatý? Nespravedlivý? Je to otázka, protože tenhle žánr jsem měl vždycky rád, dodnes se s obrovskou chutí vracím ke starým deskách Biohazard, k sikovkám, je v tom kus mého mládí, je v tom generační vzpoura a jasně, hromada nostalgie. Ale tohle?

 

Album má slabě přes půlhodinu, dvanáct skladeb a jako celek je na jeden zátah téměř k nepřežití. Je pro mě skoro k neuvěření, jak často a jak snadno se ten stroj zadrhává, jak často přešlapuje na místě a zoufale tápá, jakým způsobem se důstojně posunout v před. Vyčerpání, dezorientace, hledání důvodu, proč to zkoušet ještě jednou a proč to raději rovnou nezabalit. Trochu života do žil dokáže vlít rytmicky svižná A Stroke of Red, v Cling To Life se mihne na poměry žánru dost sladké kytarové sólo, ale jakékoliv oživení opět naprosto zabije následná This I Earned, která (jako jedna z mnoha věcí na albu) docela věrně symbolizuje naprosté vyčerpání moje i téhle desky. Po ní mám sto chutí to vypnout.

 

Asi chápu pohled Hatebreed, kteří dělají to, v co věří, co jim nikdo neodpáře a co v konečném důsledku prodají. Z tohoto pohledu je pro mě Weight of the False Self album na zakázku, produkt pro pár přeživších, kteří si v sobě pořád dokážou udržet dvacet let starý oheň. Vlastně bych jim mohl docela závidět.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

MCA / 4.2.21 9:42

Ten pohled je dán spíše tím, že autor z téhle muziky vyrostl a prostě ji už neposlouchá.Chápu to, mám to nakonec stejně, objektivně vzato je však muzika Hatebreed stejná jako kdysi. Docela bych se proto zamyslel nad tím, proč psát recenzi na desku, která mne vlastně vůbec neoslovuje :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

MCA / 4.2.21 9:42odpovědět

Ten pohled je dán spíše tím, že autor z téhle muziky vyrostl a prostě ji už neposlouchá.Chápu to, mám to nakonec stejně, objektivně vzato je však muzika Hatebreed stejná jako kdysi. Docela bych se proto zamyslel nad tím, proč psát recenzi na desku, která mne vlastně vůbec neoslovuje :)

Jirka D. / 4.2.21 10:24odpovědět

Zamyslel, nezamyslel ... svým způsobem mě ta deska oslovila, jinak bych ten čas věnoval něčemu jinému než sepisování recenze. Není úplně pravda, že bych tuhle muziku neposlouchal, ale jsou to samozřejmě návraty ke starým deskám, které mám pořád rád. Spíš mě překvapilo, že Hatebreed pořád bazírují na tom starém modelu, že nemají dost odvahy do své muziky pusit nějaké další vlivy, nápady. Určitě by každého z nás napadla řada příkladů, kdy se zaběhlá kapela rozhodla udělat něco jinak, a i když to většinou budilo vášně, bylo to minimálně odvážné. Tahle deska je ale v kontextu doby naprosto vyčpělá, bohužel to neslyším jinak.

Bhut / 2.2.21 7:43odpovědět

Přiznám se, že od dob sepsání recenze na starší album (tedy rok 2013) jsem ono dotčené vůbec neposlechl. Naopak to mám s nahrávkami Perseverance a The Rise Of Brutality, které jsem si ostatně pořídil a ke kterým mám právě onen nostalgický vztah, neboť jsem je zachytil v dobách jejich aktuálnosti. Ono vyčerpání nebude jen problém žánru, téhle kapely, ale i vícera institucí (třeba Napalm Death, muhehe). Co se mi na novém albu Hatebreed ale líbí je opětovné zobrazení jakéhosi palcátu na obale, což je zvyk právě od dob Perseverance. Taková červená nitka, ale tím asi veškerý obdiv a hřejivý pocit zřejmě končí. Asi fotrovatím, ale tahle HC smršť mi také přijde plytká a skákat na ní někde v pitu bych už ani fyzicky nedovedl.

David / 2.2.21 10:04odpovědět

Nojo, nikdo nemládne... z blekmetalové bestie, před kterou dříve braly všechny šumavské veverky nohy na ramena, bábovkou, co doma tajně usíná s fotkou obnaženého Big Bosse pod polštářem:-)

Bhut / 4.2.21 19:52odpovědět

Veverky, pravda, mizely v korunách mlčenlivých stromů, ve kterých bylo k nalezení několik blackmetalových log. Ovšem na oltář jsem pokládal spíše drůbež, než-li lesní zvířectvo, ostatně černé veverky jsem měl rád (na rozdíl od těch zrzavých, které jsou málo trve). Zkoušel jsem i hmyzí oběti, ale ty mi přišly příliš neadekvátní. Co se zmíněné fotografie týče, tak se musím přiznat, že jsem nenapravitelný heterák. Šikovná práce s nůžkami a lepidlem však dokázala vytvořit podobizne půvabné Big Bossyně.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky