Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hatriot - Dawn of the New Centurion

HatriotDawn of the New Centurion

Michal Z9.6.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Hatriot zabřednutí v kvalitním old school thrashingu ubírají na rychlosti, začínají více přemýšlet a sahat po rozmanitějších výrazech. Naznačený možný vývoj je sympatický, leč k vítěznému oblouku zatím nesměřuje.

Do dnešního dne mám v paměti zafixovánu rovnici Exodus = Zetro = Hatriot. Pro rok 2014 si můžu zatrnout, že se na tomto výrazu nic moc nezměnilo. Jedna ze změn sice proběhla na kytarovém postu, ale to, že ho zaujímá nové jméno (Justic "J.C" Cole), není v celkovém soundu kapely patrné. Pro někoho dobrá zpráva, pro mne nikoliv. U debutu Hatriot jsem volal po větší pestrosti, ale byl jsem tolerantní k novému souboru na thrashmetalové scéně, který potřeboval okázale ukázat, odkud vanou větry. A Souza klan po roce přichází s dalším rozžhaveným kouskem kovu. Podařilo se předvalek injektovat nějakými méně tradičními prvky, nebo se jen pustily stroje a válcuje se opakovaná sorta? Na druhou stranu je možná dobře, že někdo připomíná Exodus, neb tento soubor je do dnešních dní vycucáván velkými rybami o výtečné kytaristy.

 

U debutu Hatriot jsem plival na nepůvodnost a zastaralost hudby. Dnes tomu není jinak a musím si přichystat nejednu slinu. Byť uznávám, že se Hatriot snaží svůj výraz posunout do rozmanitějších vod, než tomu bylo při premiéře. Nejprve soukolí thrashingu pomalu roztáčejí, aby světu ukázali, jak se hraje klasický thrash metal, který už má na hrbu tři desítky let od zrodu. Zetro štěká, co mu léta dovolí, ale mám pocit, že jeho jedovatá slina ztratila na účinku, což je škoda. Co mi opravdu smrdí, je pokřik charakteristický pro Testament, okatá výpůjčka a není jich málo. Hatriot umějí být tvrdí a nesmlouvaví a stejně tak i lehce melodičtí, jak to dokázali Exodus či Kreator. Další hrubou výtku mám ke skladbě "Superkillafragsadisticactsaresoatrocious", zde se začíná album bortit a další doslovná výpůjčka z "Bonded By Blood" v refrénu mi svou vyčpělostí opravdu kazí poslech z alba a dělá z něj rozmazanou x-tou kopii.

 

 

Na druhou stranu se Hatriot povedlo vyklouznout ze smyčky jednotvárnosti, na které se oběsila prvotina. Nedrtí a nedští plameny s každým zářezem na albu. Jejich hra a rozmanitost skladeb se začínají rozvíjet, ale k blahořečení a postupu z baráže je zatím dosti daleko. Navíc ony snahy trochu rozkošatit výraz už zde také byly a nazvat je pokrokem v rámci stylu je kosti lámající a rozumu odporující. Kytarová sóla jsou ze sféry halabala, hlavně aby byla, schází základní myšlenka, jak je zapojit do celku. Možná by bylo opravdu lepší, aby Hatriot spíše jen hrnuli, než aby začínali laborovat, protože v okamžiku kdy zvolí přemýšlivější rozjezd, zní jako zástupy jiných hledačů východu z thrashmetalových labyrintů zmaru. Navíc nedokáží vybudovanou atmosféru prodat a lacině ji rozdupou bezduchou mlátičkou. Zetro osobně se písněmi vine jako žiletkový drát, dokud ho nepřestřihne změna směřování skladby do klidnějších poloh. Děje se tak především v delších kompozicích a kupodivu jich je třetina v délce přes sedm minut. V těchto otylejších kusech se nejvíce naznačuje snaha o změnu a posun, ale v součinnosti s tím vyvěrá na povrch i skladatelská nemohoucnost. Většina záměrů není dotvořena a povětšinou jsou jen letmo nahozeny.

 

Jediným výrazným plusem je, že skladby doznaly větší dynamičnosti a změn tempa. Mezi ty nadějné patří "The Fear Within", výraznější a kvalitnější kus na albu nenacházím. Povětšinou se vyšívá obligátním thrash vzorcem, který v USA patentovali kolem roku 1984. Pokusy o disharmonická sóla jsou z ranku dětských nevinných hrátek. Delší skladby, mimo výše zmíněné, by nejvíce potřebovaly nůžky, aby se rostoucí nápadová holina ukryla mezi řídce rašící stébla nápaditosti. Výsledkem je dobré thrash metalové album plné řemesla bez jediného pamětihodného momentu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Peťan / 15.6.14 20:21odpovědět

Já naopak Hatriot hodnotím na nějakých 8/10. Parádní thrashing se Zetrovo jedinečným vokálem. Nic nového, ale jako fandu thrashe mě deska baví. Teď se vrací do Exodus, tak uvidíme. Jinak pěkná recka :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky