Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Have a Nice Life - The Unnatural World

Have a Nice LifeThe Unnatural World

Victimer23.2.2014
Zdroj: flac, mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, JVC UX-H330
VERDIKT: Pěkný život v zakaboněném světě přejeme. Jsme dva, jsme tu podruhé a nebude vám dvakrát dobře ze zjištění, že to vážně ujde.

Pěkný den přeji a pěkný život jakbysmet. Pojďme si jej prožít v přítomnosti dvou mladých mužů, jejichž myšlenky opustily původní hudební záměry a kapely a jaly se učinkovat v tomto projektu. Dan Barrett vzdal své choutky experimentovat na poli black metalu, přešla ho chuť i na hardcorové dovádění a Giles Corey zase na chvíli odložil španělsku a svůj podivný folk vůbec. Výsledkem je stylově slátaná muzika, která nepohladí, ale zaujme a má co říci. Během její konzumace dosáhnou svého jak ti, co si přejí být v objetí hudební strojařiny, tak takoví, kterým je smutno při pár kytarových tónech a děravém okapu nad vchodem. Ještě by bylo dobré si připomenout, že jde o druhé album formace a komu bude líto jeho šest let starého předchůdce "Deathconsciousness", může si jej v kompletní podobě přehrát na kanálu Youtube.

 

Dělejte jak chcete, ale i tak se vám bude chtít chvíli křičet, na prostředí psychiatrické léčebny si budete připadat moc intelektuálně na výši a když se dostanete ze všech svízelných situací, tak zjistíte, že na svobodě není o nic lépe, protože vše kolem se bude tvářit nepřirozeně a křiklavě. Nebude vám veselo. Octnete se na dlouhé cestě, kdy jsou emoce stlačeny směrem dolů, převažují výčitky a jakýkoliv pokus o vyjádření prosté radosti je neustále srážen, stejně jako sebevědomí víry v lepší zítřky. Ano, "The Unnatural World" je i přes utiskované rebelství sklíčené dílo. Tohle sklíčení je podrobeno důkladné zvukové kontrole, kdy je jak písnička, tak třeba jen melodický nápěv proškipován ruchem, neustávajícím hrnutím čehosi, co připomíná masívní válec zastaralého typu, neboť při každém jeho pohybu se svinsky rámusí.

 

Písnička HAVE A NICE LIFE dostává na frak nesourodým noisem, industriálním tepem, který udusává malebnost skladby a tahá jí po všech příšeřích. Ocitáme se blízko gotickému rocku, post-punku a shoegaze, takže výpočet všech škatulí se rovná docela přeplněné skříni, kdy je samo o sobě úleva zavřít její dveře. A kdyby jste chtěli být ještě konkrétnější, tak by to šlo i formou jednoho dostaveníčka. To bylo onehdá, když si kmeti Bauhaus skočili pro něco do železářství, ale stala se jim tam nemilá nehoda, neboť je tam seřval nespokojený zákazník Michael Gira, kterému těsně předtím vynadal do pohlavních ústrojí zesnulý Ian Curtis. Tohle setkání sice bolelo, ale dodalo impuls skutečně zajímavé nahrávce.

 

Ta dýchá ztěžka, někdy nesrozumitelně drmolí, ale když se nahnete blíž, dostane se vám milých slov. "The Unnatural World" je trnité album v ohavně znějícím balení, ale jeho nitro je krásné a jemné na dotek. Chce to svůj přístup a vnímání a dostane se vám nevšedního zážitku, který není blízko šedé barvě, i když s ní i o ní neustále promlouvá. Chtělo by se říct, že se tohle album musí nechat rozkvést, ale ono se nikdy úplně neotevře. Otevřít a vejít musíte vy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky