Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stavidla východního death metalu otevírá ukrajinská kapela Heruvim a ukazuje jeho zhoubnou sílu. Zvyk nás nutí přemýšlet ve spojení s Ukrajinou hlavně o black metalu, ale tady je vidět, že ve vodách smrti se dá taky obstojně plavat. Mercator jede podle vlastních pravidel, ale současně v nich cítíme odkazy jiných.

Heruvim jsou svým způsobem krizovou kapelou. Jejich působení doprovází samé globální průsery, ať to byla epidemie covidu nebo válečné strasti. To nejsou podmínky k týrání hudební múzy právě ideální, ale těžká doba sebou může nést inspiraci a potřebu uniknout kruté realitě. Tady možná leží důvod toho, proč Heruvim utíkají do fantaskního světa spisovatele Roberta E. Howarda. Na této jejich cestě zatím kromě dema leží dvě EP a pak konečně letošní debut nazvaný Mercator. 

I když je tohle album novinka, oslovuje mě starým jazykem. Mohli bychom o něm mluvit jako o pokloně starým smrtícím mistrům, kteří mleli svůj pomalý death metal býčí silou nehledíc na překážky. Heruvim by tohle srovnání určitě neurazilo. Mercator je těžkopádná deska, která si lebedí v podladěném soundu a pomalém tempu. Páchne chorobnou bažinou, která topí neopatrné živočichy přilákané zelenkavým světlem nad hladinou. Ano, i takové fantazie ve vás může toto dílo vyvolat, a to tuplem, když si u toho budete loupat vajíčko natvrdo. Hudba zní příjemně archaicky, upřímně, necítím z toho žádné velké ambice, jen lásku k ponurému deathu. Ve skladbách se neprojeví ani stopa moderních metod, vše je těžce analogové a staromilské. Což je nejspíš blbost, ale album takovým dojmem působí. Rázně rifující kytary hrají tetris s notami, zatímco rezonující šálek kávy na stole souzní s hluboce laděnou melodikou. Táhlé tóny násobí ozvěna a rozpíjí prostor do ztracena. Tak se tváří v podstatě celé album. Drží hezky pohromadě, a to, co si načnete, to taky dojíte. Oceňuji, že skladby mají rozumnou délku, povětšinou do pěti minut, až na výjimky. Kulisy se tak i přes svoji podobnost střídají a udržují pozornost. 

Z nastoupené řady vybočuje pátá skladba s cejchem VIII, která je vlastně jen takovým hlášením místního rozhlasu kdesi v továrně nebo velínu raketové základny. Má to lehkou sci-fi atmosféru, ale její role je marginální, protože je záhy utopena bahnem titulní skladby. Tady prostě na nic kromě dunivého bahnotoku není prostor. Kdo by si žádal zabrnkat na emocionální strunu, měl by jít o dům dál, protože tady se s váma nikdo mazat nebude. Maximem možného je přiměřeně melodický, ovšem silně atmosférický úvod závěrečné skladby Lacrimae Rerum. Ale ani zde se to nepřehání a vládne tvrdé hobla. Vše vám ostatně vysvětlí hrdlotyran Valerij aka Nefarious, který nemluví a nezpívá jinak než že bleje. A to vydatně. 

Takhle podaný death metal já můžu a baví mě víc, než kdysi tolik oblíbené technické delikatesky. Krom toho, že je to prostě dobře zahraný metal, album získává na hodnotě i podmínkami, za kterých vznikalo. Válečná vřava se projevuje ve všech směrech, a tak i jeho nahrání jistě nebyl žádný med. Navzdory těžkostem však spatřilo světlo pošramoceného světa a v hlubinách těžkých riffů můžeme nahlédnout do jeho porodních bolestí.