Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už ten název bourá zdi – Grengus – však si ho zkuste říct ... a nebo ještě lépe, zařvěte ho zplna hrdla! Ti z vás trochu věci znalí minimálně tuší a snad i ví, že o Horn Of The Rhino jsme se tady na Echoes už jednou bavili a bylo to v souvislosti s jejich předchozím dílem Weight Of Coronation (2010), které snad až na pořádnou délku, trochu zbytečnou, působilo dojmem zdařilého a nevšedně pojatého sludge válce.

Následník je na světě, opět vydaný u českého labelu Doomentia records a první pozitivní zprávou je přiměřená délka klasického „long play“, což je hrací doba, které postupem doby přicházím čím dál víc na chuť a říkám si, že to tenkrát naši předchůdci nevymysleli blbě. Ale k věci – v promo materiálech se to opětovně hemží velkými jmény a odkazy na ikony žánrů, což může vypadat na jednu stranu vychloubačně, ale ten vliv je cítit a respekt k těmto kapelám je vyjádřený i v podobě coverů – zatímco u předchozí desky (a to pouze na LP verzi) jste mohli poslechnout „Disturbing the priest“ od Black Sabbath, tentokrát (a opět pouze na vinylu) byla předělána „Searching with my good eyes closed“ od Soundgarden. Píšu to spíše jen pro vaše info, k recenzi se mi dostalo pouze CDčko, takže zůstaneme věrni osmi skladbám podepsanými pouze Horn Of The Rhino signaturou (navíc slibovanou LP verzi jsem v katalogu ještě ani nedohledal, vyjde prý brzo...).

Pro mě překvapivou a přiznám se i nemilou změnou je použití jiného, než onoho charakteristického zpěvu Javiera Gálveze, který mi na předchozí desce ladil a k jehož oblibě jsem časem dospěl s neochvějnou jistotou. První dvě skladby „Under the hoof“ a „Pile of severed heads“ (velmi sympatický název...) tak zastřešuje vokál zaměnitelný z mnoha jinými, nazuřený a hutný, i když mnozí jej možná ocení, protože sám sebe uvádí v soulad s tou hudební masáží kolem. Vůbec přežít tenhle zvuk je boj s vlastním přesvědčením neposlouchat přetlakované nahrávky, ale u stylu a hudby tohoto ražení snad ani nejde přijít s něčím jiným. Poslech se tak podobá jisté formě auto-tortury, promyšleně bušící do spánkových laloků s plynulostí válcovací stolice a představa, že by něco podobného šlo použít při promyšlených mučících metodách proti nebohému zajatci (tak, jak to bylo provedeno s hudbou Nine Inch Nails ve válce v Iráku), mi nepřijde až tak nereálná.

Návrat mnou opěvovaného hlasu se koná až ve třetí skladbě, titulní „Grengus“, která oproti předchozím dvěma působí až svěžím dojmem, i když její tempo se táhne nejhlubším blátem nihilismu a opakující se jednoduché motivy navozují stav hypnotický a nemocný. Jenže tenhle status pasuje kapele skvěle, tato poloha Horn Of The Rhino mě baví nejvíc a marně budu předstírat opak. V dalších skladbách se výraz opět vrací do nelítostného řevu, zvláště pak pátá „Waste for ghouls“ je nelítostná bestie a rychlý orkán zmaru vjednom. Celkem překvapivě (a nebo nepřekvapivě?) se tohle trio z Bilbaa neomezuje pouze na hutně jednotvárné repetice a přirozeně vykládá na stůl trumfy v podobě změn tempa a motivů, a stejně tak instrumentální dovednost a nápaditost jí není cizí. Velmi přemýšlivě a oddechově pak působí jedenáctiminutová „Brought back“, která se opět honosí a zpívaným vokálem a dosti ponurou a tajemnou náladou. Čert ví, proč toho zpěvu na desce není víc... Závěrečná „To ride the Leviathan“ už je jen pěkný taneček do záhuby ... dal bych si ještě jednu porci, prosím.

Jinak ale deska slušná a poctivá, nahulená a úmyslně nelítostná. Jenže i tyhle postupy jsou někomu blízké, jezdit tankem po bitevním poli a poslouchat, jak pukají lebky pod pásy může působit lehké mrazení v zádech a rozkošný povzdech. Těžko soudit dilema, zda je lepší dnes nebo bylo minule, kapela se ve výrazu trochu posunula, především ve vokálních partech narazíte na další polohy dříve neslýchané, ale proč ne ... sám se kloník k předchozímu. Jinak se vám dostane přesně toho, čehož si žádáte ... teda pokud víte, do čeho jdete.