Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při tom množství vyslechnuté muziky a sepsaných recenzí jednomu všechno v hlavě neuvízne, ale polskou kapelu Hostia si pamatuju docela dobře. Před plus mínus dvěma roky jsem psal pár slov o jejich předchozí, druhé studiové nahrávce Carnivore Carnival, která měla velmi dobře zvládnutý vizuál a asi díky němu se u mě zapsala. Stejně tak si vzpomínám na to, že kapela se prezentuje jako výrazně anti-náboženská, v jejich případě tedy anti-křesťanská, k čemuž jsem se vyjadřoval už minule a vlastně teď nevidím důvod proč nedoporučit svůj tehdejší text k přečtení – najdete ho ZDE a jako startovací pozice pro úvahy nad novou deskou by mohl posloužit dobře.

Dva roky uběhly a minimálně na tematickém směřování kapely se nezměnilo nic. V mezičase, konkrétně v červnu 2022, kapela stihla vydat ještě jedno EP (Resurrected Meat, 7 skladeb, 11 minut) a v listopadu téhož roku další, tedy tuto dlouhohrající desku plnou hřebíků a anatomických detailů částí lidského těla prošpikovaného na římský způsob. K tomu pak opět hraje muzika na pomezí death metalu a grindcoru, kterého je tentokrát o dost víc, a která při patnácti skladbách nedosahuje ani čtyřiadvaceti minut. Takže je snad každému jasné, že jde o čistou vyhlazovací práci.

Změnilo se něco od minule? Hostia jsou brutálnější, a to o parník. Proměnil se zvuk, který je mnohem ostřejší, kytary jsou hutnější, vokál je mnohem větší kanál než minule, bicí jsou dravější, virbl hraje víc na grindcorový způsob. Celkově mi přijde, že kapela zrychlila, působí jistěji, přesvědčivěji a ještě víc nekompromisně. Vokalista se odvažuje do dalších hlasových poloh (výborně třeba v Afterlie), kytara sem tam (byť velmi skromně) prohodí nějakou zajímavou linku (Religion of Love) a celá deska šlape od začátku do konce velmi vyrovnaně.

Co se od minule nezměnilo? Hostia nejsou žádní technici a album nenabízí muzikantsky žádnou přidanou hodnotu. Většina materiálu je složená a zahraná na jistotu, schází jakýkoliv přesah a stále chybí jedna kytara, protože ta jedna osamocená je ... prostě osamocená. Ze všeho je cítit dobrý základ a standard, ale vy stejně dobře víte, že jsou tu kapely lepší, rychlejší, ještě víc agresivní a technicky mnohem víc na výši. Což pro Hostia není žádná vyloženě tragédie, jen prosté porovnání s žánrovou vrchností vytyčuje jisté hodnotící mantinely.

Vydání na Deformeathing Production je obdobně dobré jako minule a klasická CD edice má velmi slušně zvládnutou grafiku, navíc kartonový přebal a celkově navozuje dojem práce, kterou někdo neodrbal. Samozřejmostí je řádně natlakovaný zvuk z dílny Haldora Grunberga, s jehož produkcí (mix & mastering) jsem už několikrát měl to potěšení a přes práh domů mi nesmí. Což je samozřejmě můj osobní problém a pro fanoušky těchto extrémních žánrů nebude zvuk desky Nailed představovat nic, s čím by se nedokázali sžít. Prostě když hřebíky, tak proč ne i do uší.