Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hour of Penance - Devotion

Hour of PenanceDevotion

Garmfrost17.4.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Devotion představuje Hour of Penance v sakra dobré formě.

Po zjištění, že řady Hour of Penance opustil výborný bubeník Davide Billia, jsem s obavami vyhlížel, kdo tohoto démona nahradí. Jeho nástupcem se stal další z řady šílených drtičů blán a ničitelů paliček, Giacomo Torti, jehož schopnosti můžete koštnout mimo jiné třeba v Bloodtruth. Ale až v bandě diktátora Giulia Moschiniho Hour of Penance předvádí, zač je toho loket.

 

Hour of Penance jsou po pěti letech odmlky zpět s nástupcem kladně přijímané nahrávky Misotheism. Devotion v podstatě navazuje na styl předchůdkyně, jen jde mnohem dál v extrému a náladotvorné surovosti. Schopnosti zmíněného bubeníka dovolují Hour of Penance opět znít technicky vymazleně a řádně surově. Jak se říká – neserou se s tím!

 

hop

 

Jestliže jsem Hour of Penance vzal s Misotheism na milost, Devotion mě baví. Baví je slabé slovo. Deska si mě dává. Kapela zůstává věrná modernímu pojetí death metalu. Vrací do hry výraz brutal a dává valem umělému zvuku některých starších počinů bandu. Devotion samozřejmě na nějakou zvukovou dynamiku, analog a podobně zvysoka kašle. Produkce desky vám urve hlavu. Bude vás bolet.

 

Stopáž Devotion přesahuje půl hodinku jen o fous a moc ji to tak sluší. Album otevírá tortura Devotion for Tyranny začíná intrem, sbory a neklidnými samply, bez pardonu běsnícím attackem rozehrává surovou hru. V songu se vystřídá moderní brutalita s old schoolovými vstupy a zbustrovanou basou. Groove mašinérie v druhé polovině láká k pořádnému máchání hlavou. Ano! Navazující Parasitic Chain of Command ukazuje, že Devotion bude zuřivou legrací. Kytary střídají tremola, kila s občasnými sólovými výlevy. S těmi se ovšem šetří. V podvědomí vnímáte nasamplovanou symfonii, aniž by hrála hlavní roli. Nedá se říct, že je skladba rychlá či houpavá. Tak i tak. Zbytek skladeb pokračuje v nastaveném scénáři. Netřeba čekat progres ani epické plochy. Na druhou stranu oproti nahrávkám předchozí dekády jsou opět Hour of Penance rafinovanější a nasranější. A také svébytnější. Zajímavé je ovšem srovnání s mladší krví – Hideous Divinity, kteří jdou opačnou cestou než starší kámoši Hour of Penance. Napadlo mě, zda Hideous Divinity nevyprovokovali své kolegy k důkazům stálé mladistvosti a elánu. Devotion má totiž podobný zápal, jaké měly nahrávky HoP v dobách jejich největší slávy.

 

 

Netroufám si porovnávat Devotion třeba s The Vile Conception, nicméně novinka představuje italské hrdlořezy v sakra dobré formě. Skladby jako Severance nebo úvodní titulka mohou klidně patřit do zlatého fondu Hour of Penance a možná i moderního brutal deathového panteonu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky