Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
How to Destroy Angels - Welcome Oblivion

How to Destroy AngelsWelcome Oblivion

Ruadek16.7.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Zní to jako soundtrack z prosklené kavárny v nákupním centru. Nijak neruší, tváří se inteligentně, nevtíravě, hlavně aby na sebe nestrhával příliš pozornosti.

Různými cestami se ubírá směr Trenta Reznora. How to Destroy Angels je jeho další spoluprací se zajímavými lidmi na víceméně čistě elektronicky orientované hudbě, kterou můžeme nazvat post-industrialem stejně jako čirým zvukovým experimentem. Toto hudební seskupení tvoří lidé, jejichž jména vám možná nic moc neřeknou, ale když se zaměřím na jejich hudební kariéru, leckdo podstatně zbystří. Pojďme si je pro začátek projít, ať víte, kdo za tímto albem stojí.

 

Hlavním jménem je tu Trent Reznor, na jehož schopnostech a jménu tento projekt stojí. První zmíněné budí velká očekávání a druhé, tedy jméno, takové desky prodává (bez ohledu na jejich kvalitu). Jménem druhým je Reznorova manželka, Mariqueen Maandig. Rovnice je vcelku jasná: slavný hudebník + průměrná zpěvačka se rovná velká příležitost pro dámu a mnoho práce hudebníka. Mám vcelku jasný pocit, že bez Reznora by Mariqueen maximálně občasně hostovala v psychedelii West Indian Girl, případně by se nechávala nadále fotit pro Playboy. Jménem číslo tři je Atticus Ross, jehož spolupráce se s Reznorem pojí především v posledních letech. Dělali spolu na čtyřech plackách Nine Inch Nails, podkreslili svými soundtracky dva Fincherovy filmy. Atticus navíc funguje i jako samostatný producent a pod jeho dohledem vznikla třeba pátá deska progresivních Coheed and Cambria. Jménem posledním je vizuální ikona, která se podepisuje i na deskách NIN, Rob Sheridan. Jaký z toho máte pocit? Já celkem jasný. Reznorova choť si přála zazpívat si a tak si zazpívala. A koukalo z toho už dopředu poměrně dost peněz. Myslíte si, že se to povedlo? Tak si o tom něco povíme.

 

 

Nezní Vám to tak trochu jako poslední desky Nine Inch Nails? Ale ano, vždyť za tím stojí stále ten samý pán. Album je založeno na rytmech – jak čistě elektronických, tak i zahraných naživo a rozkouskovaných v postprodukci. Je to trochu analogová žranice, plná jaderných vln a do sebe bušícího echa. Má to atmosféru, produkce je poměrně slušně vymazlená, kytarové linky ve známých odstínech. A je to strašná nuda. Deska prošumí hlavou a nezanechá nic. Naprosto nic. Říkám to nerad ale Reznor jako by zde použil spoustu hlukového odpadu, který mu zbyl z jeho domovské kapely NIN. Velkou řadu rytmů, rotující chorály, smyčky orchestrálních linek. Je to chladné, svým způsobem nevýrazné, ačkoli promyšlené a v některých pasážích chvilkově fungující (Strings and attractors). Vadí mi mnoho věcí, které mi na minilabech, které této desce předcházely, nevadily. V jejich případě prostě proto, že neměly stopáž alba a nebylo na nich tolik vaty.

 

Kritizovat jinak stále nadprůměrnou práci Reznora mi není ani za mák příjemné, ale nenadělám s tím nic. Narovinu přiznám, že k jeho tvůrčím vrcholům pro mě stále patří první dvě desky NIN a ve své době příjemný přerod v industriálně-rockovou kapelu. Nesouhlasím s tím, že by tento pán už neměl s čím přijít. Jeho zvukové experimenty jdou ruku v ruce s dobou, troufám si tvrdit, že tu dobu často i předbíhají. Na How to Destroy Angels se sešel slabý materiál, jaký není podpořen ani výraznějším zpěvem, žádným větším charismatem, prostě ničím. Zní to jako soundtrack z prosklené kavárny v nákupním centru. Nijak neruší, tváří se inteligentně, nevtíravě, hlavně aby na sebe nestrhával příliš pozornosti.

 

Ačkoli si tato banda po světě už vyšlapala status poměrně neochvějný, já v tom vidím pouze spolupráci třech významných lidí (dámu nepočítám). Ti vypustili desku složenou v kvalitním studiu, narvali do ní spoustu prachů, podpořili ji svými jmény a pustili ji do světa. Nerad bych mluvil o tom, že je to pouze produkt na zakázku, ale ten pocit se tomu trochu blíží. Ačkoli stále jsem fanoušek NIN, nezbaštím i s navijákem všechno, co leader industriální ikony vypustí ze své ložnice.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky