Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z hlubokého estonského podzemí se nám v mailu zjevila první deska tamní kapely Howl, a ačkoliv nejsem vůbec znalec extrémní hudební scény této pobaltské republiky (anebo možná právě proto), zkusil jsem se zaposlouchat. Už jen ten obal musí být lahůdka pro každého příznivce béčkové duchařiny, což sice já nejsem, ale na druhou stranu mám docela dobře vyvinutou úplně obyčejnou lidskou zvídavost. Neříkejte mi, že vás nezajímá, jaká atmo-okult-bubu muzika se ukrývá pod tou fialově kolorovanou rytinou?!

Kdy vznikla tato kapela, je otázka, na kterou neznám odpověď, ale bude to nedávno. Tvoří ji dvojice muzikantů ve složení zpěv a téměř všechno ostatní, přičemž to téměř všechno ostatní je v rukou člověka jménem Titt Pähnapuu, kterého lze vystopovat i v dalších estonských kapelách. Na bicí si zahostoval mladík Timo Atso, čímž soupiska pro jejich debut končí. V promo materiálech se potom píše, že kapelu tvoří well-known skeletons, takže si budeme klidně myslet, že to nejsou žádní zelenáči. Proč ne.

Album Drought je stručně řečeno black metal. Je to ten typ black metalu, ze kterého cítíte starý kult Bathory, ranou norskou scénu ve smyslu využití repetitivních motivů, drvoštěpy Darkthrone a jejich punkového ducha. Je to ten typ black metalu, který se cíleně vyhýbá rychlejším tempům, protože je nemá šanci udýchat, který se soustředí na jednoduché a jednoduše se opakující pasáže, které jsou v tomto případě řádně zastřešené vokálem s výrazným hall efektem. Protože mystično, protože ty kulty a atmosféra a tak. A víte co? Ono to funguje docela dobře. Je to prověřený, funkční a líbivý model, na kterém se toho nedá moc pokazit. Tyhle dřevácké a dřevně zahrané repetitivní mantry už tu byly v mnoha podobách a docela rozumím tomu, že se neustále nachází a objevují další muzikanti, kteří tenhle kult následují a hlásají do světa.

Kromě jisté nepůvodnosti materiálu je pak spravedlivé zmínit i to, že dlouhé skladby kapele zatím moc nejdou a třeba Smoggh Sektans je v některých svých částech lehce nad jejich síly. V ní se už docela slyšitelně střídá všechno to dobré, co jsem popisoval o odstavec výše, s úseky plnými výmolů a děr tvůrčí invence, které vám nezbude než zaplátovat nadšením pro věc. Mezi slyšitelné limity alba patří i zvuk, skoro by se chtělo říct samozřejmě, protože očekávat tuhle sabotáž všeho pěkného a líbivého lze téměř automaticky. Největší díl destrukce si odnesly bicí, jejichž údery se rozprskávají v prostoru s křupnutím připomínajícím vejce dopadající na podlahu. Může být, že někomu to jako svinčík nepřijde, ale po určité době z toho vždycky nakonec půjde solidní smrad.

Jinak jsem ale (snad až překvapivě) spokojen, tenhle jednoduchý blackmetalový kolovrátek s odérem tajemna se poslouchá překvapivě snadno a během těch 40 minut kapela nestihne napáchat vyloženě neodpustitelné škody. Deska má svá lepší i horší místa, ke konci už jí pozvolna dochází dech, ale jinak z ní čpí nadšení pro věci ošklivé a podvratné, a to jí musím přičíst k dobru. V konečném důsledku máte mé doporučení – hoďte přes sebe kutnu, kapuci, ovažte to dokola motouzem a můžete se lehce kymácet do rytmu. Amen.