Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ovlivnili Deftones, dali dobrou radu Pelican nebo Deafheaven. To je myslím dobrá vizitka a zároveň pozvání k následujícím řádkům. Těch mladších a hrajících kapel bude ale ve skutečnosti mnohem víc, když se rozpovídaly na téma svých oblíbenců a zmínily při tom Hum. Kapelu, která svou dráhu odstartovala už na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Do roku 1998 stihla nahrát čtyři alba a pak se stáhla do ústraní. Neměl jsem o ní ani potuchy, ze své skryté zátoky mi vyplavali naproti až teď spolu s comebackovým albem Inlet. Ten mírně vzrušující pocit objevení kapely, která hraje stylem blízkým vašemu vkusu a kombinuje zemitost s atmosférou a hladinou adrenalinu, je věc k nezaplacení.

Prostě trefa! Nedalo se jinak, než vzít diskografii Hum pěkně pozpátku, nabrat tu jejich vodu do džberu a lačně zapíjet žízeň. Slunce pálí, jde to snadno. Kdybych měl Hum stylově zařadit a k někomu přirovnat, volil bych slova jako kombinace rocku, atmosféry, zbytků hácéčka a shoegazingu a jména jako Cave In, Helmet a znovu Deftones. Tihle tři jmenovaní mi přijdou pro přiblížení tváře Hum nejpříhodnější. Prolítávám si mezi alby a je to jasné - Hum byli víc hraví, rozdivočení, víc hardcore, zkrátka mládežníci, kterým nedělalo problém se pěkně spustit. Někdy klidně falešně, ale dalo se to ustát.

Novinka je v tomto ohledu přece jenom usměrňuje, dvacet let je holt dvacet let. Inlet je deska hotové kapely, bez výstřelků, srovnané a kompozičně vyrovnané. Možná až vzácně semknuté. Ta mladá neurvalá duše v nich ale pořád dříme. A když k ní přidáme tu nakažlivě silnou atmosféru, ve které se typicky zahuštěný sound kytar pěkně přelévá a mezitím co se nás snaží hypnotizovat, tvrdě naráží do skal a způsobuje vlnobití v zálivu, je najednou jasno. Tihle Hum ke mně patří, jenom jsme se léta míjeli.

A ten jejich záliv (Inlet) je v tomto případě až symbolický. Hum jako by v něm žili svůj klidný, nerušený život, protože ten byl poslední dobou určen jiným věcem, než nahrávání dalších desek. Že by tihle chlápci byli opravdu tak trochu tiché vody? Vypadá to tak, ale teď je to stejně jedno, na nějaký čas je s tím konec. Kór, když nedá příliš práce pozorovat tu až oddanou směs nadšení a úcty, která vydání novinky provází. Jak z řad fans, tak přímo od kapel a taky médií. Lidi je zrátka uznávají a mají rádi.

Inlet je albem číslo pět, ale tím bych veškeré počty a další statistiky utnul. Hudba Hum je o emocích, o tom nestřeženém okamžiku, kdy je dobré jim dát průchod a nemyslet při tom na vhodné načasování, ale jenom na vlastní pocity. To ony řídí jejich směr. V zálivu Hum je živo, obloha je potemnělá a moře rozbouřené. Přesto není čas panikařit, balit věci a utíkat se schovat. Je to přesně naopak, to si jen Hum nachystali vhodné prostředí, aby mohli zdůraznit, že to zemité a divoké v nich má své náladové mechanismy, bez kterých to nejde.

V roce 2020 jde především o jejich nadhled v malování atmosféry. Je působivá a umí se dostat pod kůži a stejně tak je sympaticky přízemní, nepovyšuje se nad ostatní a souzní se soundem kapely. Tam je její místo. Prakticky každá skladba na albu je opakováním toho silného okamžiku, kdy se "to všechno" děje a pokud se to někomu zdá až moc na jedno brdo, vymlouvat mu to nebudu. Třeba to tak i je, ale já si všímám těch věcí uvnitř, té zvláštní chemie, na kterou není třeba slov. Jsou kapely, které ten pohled nabízí a jsou takové, které se k tomu ani nepřiblíží. Každý ať si udělá obrázek sám.

Hum s námi sdílí hodinku vyprávění s dobrým koncem, u kterého si zavzpomínáme jaké to bylo, když nám bylo patnáct a když se ta scéna kolem nás rozevírala. V Inlet je kus nostalgie, dokonce velký kus. Ale té zdravé, ne prázdného slzení s přehráváním. K Hum tohle ani nesedí, na to je v nich až moc dobrosrdečnosti. Nahráli desku, kterou je problém pustit z dohledu, a to je pro mě vlastně to vůbec nejdůležitější. Moc opravdovějších rockových alb jsem letos neslyšel, a když se vrátím k té semknutosti, tady je přímo nezlomná. Nevyprchává, nejde s ní hnout, drží.