Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Das ist etwas úplně náhodného, že jsem se po letech prokousal zpět k projektu Ice Ages. Měl jsem ho dobře uklizený a ještě lépe zamčený, moc jsem jej nevnímal a ono to prakticky ani jinak nešlo. Bylo ticho po pěšině. Strašně moc dlouho. Minulé album bylo do jisté míry zajímavé v tom, jak se snažilo vyklánět z okna a skrz elektronickou mašinérii dál pozorovat horizont a rozplétat pozoruhodné příběhy zavánějící silnou představivostí. Jako se děje v Summoning, domovské to kapele páně Protectora. Ten rukopis je zkrátka daný...

Nové album po jedenácti letech? Už to tak bude. Nedejme se ale zlákat ztvárněním obalu. Ten úplně nedefinuje to, co se na novince skutečně odehrává. Až se ve mně na chvíli probudila touha po starých Aborym. Tedy po těch časech, kdy ještě byli při smyslech a nedali všanc svou soudnost a vlastní ksicht. Ta fabrika vypadá mocně, ale v podání Ice Ages se dotýkáme jejího plůtku jen sotva znatelně. Doopravdy jsme daleko za areálem, někde na cestě za pohádkově barevnou oblohou téhož výjevu. Jako druhé pozorovací místo bych tipl studio s výhledem na krajinu, kde je možné si zvolit vlastní cestu vyhasínající záliby v EBM kapelách klasického střihu. Vlastní cesta se cení, ale výsledek je suchopárný, amatérský a svým způsobem až protivný. Nic pro mě. Já rád hnusné odcizení, záplavu nevyléčitelných nemocí, mentální napadení a třes těla pod vlivem těžkých depresí. Ice Ages sice místy zní jako kdyby měl Falco choleru, ale to situaci příliš nezachraňuje. A o mrtvých jen dobře...

Je to tak, novinka Nullify mi do cesty vrazila ceduli s jasně čitelným nápisem STOP! Ne, my kamarádi nebudeme. Zmíněné předchozí dílo Buried Silence v sobě mělo epický, místy až mrazivě tajemný charakter, jakkoli bojovalo se svou vlastní průměrností. Nové album už jde ale za hranu. Táhne tu původní průměrnost ještě více ke dnu. Krásné melodie jsou upozaděny na úkor rádoby silného motivu určujícího chod každé skladby a do popředí se dostává stereotyp a nuda. Jako prase!

Ano, ani Buried Silence nebylo bůhví jakým nezemským artiklem a v podstatě se ohánělo těmi samými prostředky, ale tehdy to mělo aspoň nějakou hodnotu. Nullify mi připadá jako oživená forma toho, co bylo na Buried Silence za hranou, x krát prohnaná efekty a vrhnutá mezi hamižný lid. Pořád stejná písnička, pořád stejné manévry, děsným způsobem zešrotovaný vokál a výpravná cesta za zážitky se rázem mění v ušmudlanou obchůzku kolem křoví, kde kdosi nespokojený vyhodil nepovedený podkres vadné bojůvky. Game over, mašinka se zadřela. X-letá prodleva v tomto případě nezamrzí, berme ji jako reálnou. Nebo jako špatný vtip. Ice Ages mi vážně nechyběli...

Skladby samy o sobě mají až tanečně epický charakter. Každá je vedena hlavním, (dejme tomu) chytlavým motivem, který vyvolá víc dojem mutace parketu, jak těžce industriální koma. OK, beru. Dojem finální je ale roven velké nafouklé bublině, která v sobě nese jedno velké nic. A jestli se na chvíli pohne (songy Chasm a The Wheel), je to jen smradlavý závan, který by bylo stejně dobře vyvětrat. V Chasm se dočkáme trochu víc Summoning a v The Wheel se opravdu dotkneme industrialu. Ale jsou to jen záblesky. Jinak jsme neustále pod svitem jednoho motivu, který si těžce hrne svou neupravenou cestičku skrz hustě naflákanou elektronickou změť. Vážně nevábnou.

Poslouchat celé album je pak úděl pro ty odvážnější, kterým nevadí se dál proplétat nudnou produkcí bez špetky ideového rozechvění. Přiznávám, dal jsem to šestkrát. Víc nebylo v mých silách a při posledním poslechu se album svého konce nedočkalo. A zde je to nejvhodnější místo poopravit závěr článku k minulému albu. Jen ať je mistr Protector nadále věrný metalové epice a na strojařinu zapomene. Nechme ji spát zase velmi, velmi dlouho. Vlastně už navěky.