Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy na podzim loňského roku jsem se tady rozplýval nad tvorbou jednoho z Ihsahnových projektů a nemůžu jinak, musím tady rozlít další louži nadšení mající své kořeny v Ihsahnově ateliéru. S rozkoší vám v ní smočím kotníky, protože to stojí za to. Vůdčí osobnost kdysi majestátního a dnes již pohřbeného „Císaře“ se zcela vymyká běžně chápanému pojmu muzikant. V jeho případě se jedná o životní styl ve znamení akordů, rytmů a zvukových smyček. Tvůrčí přetlak je odfukován pomocí přetlakových ventilů různých názvů, z nichž k legendě Emperor má nejblíž právě projekt Ihsahn.

Tady je jeho dílnička, kde si materiál přichystá hezky sám a nikdo mu do toho nekecá.  Vzniklé polotovary hrubých rysů pak dolaďuje a leští vytříbeným citem člověka líbaného můzou snad každou noc. Snad právě pro svoji promyšlenost, nevšednost a dotaženost je jeho hudba tak vysoce ceněna a vyhledávána. Jakožto umělec splňující normu ISO 9001 zaručuje jistou kvalitu a tak i hosté, kterými oblažil svůj druhý opus nazvaný angL, nejsou žádná ořezávátka.  Když jsem při poslechu třetího kousku nazvaného Unhealer zaslechl hlas vůdce z městyse Opeth, zalilo mě blaho. Mikael zde dává prostor oběma polohám svého umění, hluboký murmur střídá jemnými pentlemi přírodního hedvábí, které fanoušci švédských melancholiků tak dobře znají. 

Stejně bezchybná je i tortura tlustých strun decimovaných harcovníkem válčícím pod praporem Spiral Architect, příležitostně Satyricon či Anesthesia, Larsem Norbergem. Artilerii hrnců a poklic již od počátků projektu obsluhuje Asgeir Mickelson, který je jinak taky kmenovým hráčem Spiral Architect. Na angL je důraz kladen na metal jako takový. Nesnažím se tuhle tvorbu mermomocí nacpat do nějakého šuplíku. Zbytečné úvahy odvádějí od prožitku upřímného poslechu a účel desky by marně vyčpěl do prázdna. Je to podobné jako u Emperor, kdy nálepka black byla v pozdějších fázích už poněkud těsná. Jestliže první deska pod značkou Ihsahn -  The Adversary byla popisována jako heavy, pak angL já vidím jako velice progresivní a technické dílko.

Hned na první poslech mě udeřila podobnost právě s Emperor. Rukopis jejich vůdčí osobnosti se zapřít nedá. Císař je mrtev, ale malý následník je porozen a zcela při síle. V jeho rodopisu je zcela dominantní kytarová magie, evokující právě jeho slavného předka. Spousta linek rodících se hluboko pod vrstvou rytmického varu tu a tam vyvěrá, udělá neurotickou smyčku a odpaří se kdovíkam. Klokot rifů staví četné barikádky, které je nutno obejít, překonat pomocí můstků poskládaných s černobílých klapek. Klávesy jsou tak vrstvou tmelící a usměrňující, dotvářejí rozkolísaný obraz v přehlednou kompozici.

Čím se deska zásadně odlišuje od tvorby Emperor je naprostá absence blackové esence.  Ihsahnův typický vokál je snad jedinou připomínkou černé minulosti, hudba se dravě sápe vpřed a po šeru není ani památky. Dalo by se říct, že takhle by u císaře hráli, kdyby nedošlo k jejich mumifikaci. Jejich poslední alba už s blackem jen koketovala, přednost měla progrese a vývoj, tak, jak je tomu v případě Ihsahn.