Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ilkim Oulanem - Girdap

Ilkim OulanemGirdap

Bhut22.3.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Velice osvěžující nahrávka plná pestrých, mnohdy lehce orientálních melodií. Žádné divočení, pěkně střední tempo podmanivého black’n’rollu. Nádherný zvuk a řemeslný um nástrojů. Tenhle počin z přehrávače jen tak nevyndáte.

Turecká diva satanica Ilkim Oulanem v loňském roce natočila svou první dlouhohrající desku. Onen materiál dostal název Girdap a trochu se liší od starší tvorby této ženštiny. Ilkim odstartovala svou kariéru roku 2008 demíčkem The Alarm, následoval velice plodný rok 2009, kde se zúčastnila na čtyřech split albech a rovněž vydala své EP Iblisbilim a rok 2010 byl ve znamení jednoho splitka (já ani nechápu, jak jsou ty splitka oblíbený). A teprve v roce 2011 vydává své debutové album. Nutno však podotknout, že po vydání této desky, zkracuje název kapely na krátké Ilkim a věnuje se zcela odlišnému žánru – pop rock. Ještě teď jsem se nevzpamatoval, co vlastně tento tah znamená. Nicméně my se budeme zaobírat albem posledním, vydaným ještě pod vlajkou Ilkim Oulanem.

Žánrově spadá její tvorba do black metalu a až teprve na desce Girdap, kterou dnes proklepneme, se její zaměření stočilo k black’n’rollu. Jedná se zřejmě o takový mezičlánek mezi starou divokou tvorbou a následující pop rockovou kariérou, ale musím přiznat, že tahle deska se dívčině povedla. Ilkim Oulanem patří mezi kapely s jednočlenným personálem, proto musíme smeknout poněkud hluboko, neb to co předvádí na svých počinech, je opravdu parádní. 

 

Deska Girdap je výrazně obdařena kvalitním zvukem, což je velké plus. Žádné bzučení, šum, nic co by trhalo uši. Musím proto vyzdvihnout nádherný sound baskytary a kytary samotné. Kytara má tu a tam odlišné naladění, aby lépe korespondovala s žánrem ‘n‘ roll. Umělkyně pak do hudby komponuje pěkné melodie, které jsou pak kytarou a basou dokonale zvýrazněny, tu a tam můžeme zaslechnout závan orientálního větříku země Turecké. Kláves se využívá poskrovnu, především pro dokreslení té či oné atmosféry a zvýraznění jistých pasáží. Ovšem není to žádné pravidlo a můžeme zaslechnout i party, kde si jedou svou sólovou melodii. Nelze očekávat žádné běsnění, jediné, co tu má dozvuk blacku, je snad jenom zpěv, který je tak zvláštně hrubý. No co, je to ženská. Nenachází se zde žádné hrdelní exhibice, které známe třeba o Darkened Nocturn Slaughtercult nebo českých Belligerence. U těchto kapel můžete mít pocit, že je zpěvačka démonem. Ilkim Oulanem taková není, má svůj specificky zabarvený vokál. Zbytky blacku jsou pak znát spíše v bicích, které jsou i tak značně šlapavým prvkem a ženou to vše pěkně dopředu. Celkový dojem se však více přibližuje rock’n’rollu a jeho vlastní dravosti. Pestrý to poslech, který nenudí. 

 

Ilkim se na svém debutu předvedla v krásném světle, představila deset zbrusu nových skladeb, které si zajisté najdou nejednoho posluchače. Není to žádný šedý průměr a pokus o to hrát něco jiného a není to zase žádný divoký black’n’roll běs, který si můžeme poslechnout od výborných Whiskey Ritual. Pohodové střední tempo doprovází celou desítku písniček a vy si tak můžete v klidu podupávat nohou a chvílemi zahrozit. Ovšem cosi ze starší tvorby sem skutečně proniklo - jedná se o skladbu Hey Kukla(překlad: hej figuríny), kterou už diva natočila na svou prvotní nahrávku – demo The Alarm. Tentokrát tuto skladbu představila v novém kabátku a jde o počin velice chytlavý a já jej mám asi nejradši z téhle parádní desky. Další malinkou odlišnost najdeme v předposledním tracku Alesta, kde krom ní pěje ještě mužský hlas v chraplavém, leč čistém projevu. Jeho hlas se mi zdá být hodně podobný zpěvákovi z kapely In Extremo, ovšem nikde jsem bohužel nedohledal bližší informace o onom hostovi, natož o desce samotné, tudíž vám neprozradím, komu hlas vlastně patří. Následně dojede poslední živější písnička a máme tu konec alba. Já to nastoupivší ticho dlouho nevydržel a pustil si desku znovu, jelikož si to zaslouží. Velmi nadějný materiál.

Shrnu-li celkově desku, musím ji stavět hodně vysoko. Ta nádherná práce všech nástrojů je nepřehlédnutelná a hodna úcty a velkého uznání. Zejména basová kytara si zaslouží nemalý obdiv. Střídmé využití kláves se stalo příjemným zpestřením. Celková chemie desky pracuje velice bravurně. Škoda jen, že nám Ilkim sekla z blackem i black’n’rollem a chystá se bořit hranice ve světě pop rocku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky