Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Změna, která nastala na minulém albu At The Hearth Of Winter, vše vyjádřila jasně: naše téma zůstává stejné, ale chceme o něm vypovídat jinak. Nástupnická deska tedy byla očekávána s velkou nervozitou. Při usrkávání černé kávy vzpomínám na zmatenou dobu, kdy album s názvem Damned In Black vyšlo. Psal se rok 2000 a lidé zjistili, že se neděje nic zvláštního a že novoroční veselice byla jen marnotratným hodokvasem zakončeným již všedním bolehlavem. Nenastala žádná sodoma gomora. Tu už svět nějaký ten pátek prožívá každý den v různých podobách.

Immortal však nakročili do nových hájemství čile a bez respektu, nemaskují se žádnou pofidérní pózou a směle udržují změněný kurz. Při hodnocení novinky mě ze startu zaujaly dvě skutečnosti, které jsem ihned přijal za své. Tou první je fakt, že se vraní komando vrátilo k tradici umístit na přední obálku desky svůj portrét, což bylo roztomilým poznávacím znamením desek Immortal před „úletem v srdci zimy“ . Můžeme se tedy po krátké odmlce opět třást strachy z hrozivých gest, která nám vyhrožují ze tmy. Cha, to prostě žeru.

Druhým nepřehlédnutelným faktem je přímo zabijácký zvuk, který po několika sekundách introidního hluku začne válcovat nepřipravené slechy. Opravdu neznám mnoho desek, které dostaly do vínku podobnou schopnost masakrovat ušní škvory. Už se nebojím usnout ve stanu bez špuntů do uší a vatu nechávám na vytírání uší dětem. Tvořilo se v Abyssu jako posledně a zvuk neudělal krok dva dopředu, ale přímo trojskok někam do pekelné kádě sonických bouří. Tady se nedá pochybovat o tom, že lépe už to nešlo.

Stylově Immortal pokračují ve směru, který na minulém albu zajisté způsobil nemálo infarktů a záchvatů dušnosti. Čistokrevný black je upozaděn, aby uvolnil místo melodicky výpravným ságám. K mé libosti ale kapela drobátko přitvrdila a Damned In Black je těžkotonážnějším nástupcem nedávné selanky. Vše je více heavy, hutnější a železnější. Pimprlátka a cukrování ojíněných kláves zde už nemá tolik dominantní místo, snad jen letmý mžik pro doladění pantů či jako vzpomínka a vytratí se. Immortal se nebojí ani thrashových prvků, jak je slyšet třeba hned v prvním válu Triumph, kde sekající kytary představují ten zmiňovaný krok k variabilnějšímu obrábění než doposud. Je to nadmíru zodpovědná práce, proto novic Iscariah, jinak poměrně aktivní muzikant (např. Wurdulak), dostal na starosti basu a pan kapelník s prstem v nose dokazuje, že Demonaz to přehání a kytara není ani zpoloviny tak složitá jako ženská. Univerzální chlápek ten Abbath. Z kolekce sedmi bajek je si neodpustím vyzdvihnout famózní skladby My Dimension a hlavně následující a řádně temnou The Darkness That Embrace Me. Obě jsou bohaté na střídání tempa, ta různorodost umožní oddech a zase maximální nasazení tam, kde Abbath kytarou řeže, porcuje a přitom krákavě vysvětluje, proč a jak to dělá. Geniální. Vše je trošku jinak a snad jen titulní a poslední skladba Damned In Black připomíná předchozí desku, kde by mohla dominovat svou heavymetalovou vůní.

Jak se do lesa volá, až ucho upadne. Aneb o ozvěně. Poměrně netypický prvek, který má na albu své podstatné místo. Úvody a konce skladeb, ojedinělé klávesové party, tyto se šíří ledovou bání a vyvolávají sytá echa evokující ohromný prostor. Je to nakažlivé, stačí zavřít oči a jímá mě závrať. Vždyť stojím na skalní římse vysokou nade dnem „abyssu“. Otevírám je a hledím na utíkající čas na přehrávači. Kouzlo, magie, technika. Immortal přestáli transformaci z ryze blackové chásky k přístupnější formě existence. Leč budoucnost je stále nejistá.