Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Impious Baptism - Wrath of the Apex Predator

Impious BaptismWrath of the Apex Predator

Garmfrost21.5.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Stará metalová podstata čiší z každého cinknutí činelu. Pravé černé podzemí podané zkušeným muzikantem. Je to vzpoura proti konvencím a hlavním proudům. Brodíme se v hlubokém undergroundu, ale na výborné úrovni. Myslím, že každý fanda starého metalu musí být spokojený.

Australský one man projekt IMPIOUS BAPTISM musí udělat radost každému fandovi starobyle znějícímu peklu na pomezí chrastícího deathu s velkým vousem thrashe a staroškolského black metalu s pořádnou heavy atmosférou. Představitele bezbožného křtu není potřeba znalcům undergroundové scény nijak moc představovat. Jarro Raphael je dosti činný rarach a jeho jméno můžete nebo jste mohli vidět v seskupeních jako DESTROYER 666, DESTRUKTOR, TOXIC HOLOCAUST atd. Taky se mihl v koncertní sestavě řeckých ZEMIAL. Ten výčet by byl širší, ale to si každý najde sám a hlavně to není tak podstatné.

 

Loni už IMPIOUS BAPTISM vyšla dvě EP, která jsem ale neslyšel. Toto je moje první setkání s tímhle projektem a musím říct, že je to setkání parádní. Netvrdím, že nic z toho, co se mi zde předkládá, jsem neslyšel. Vše od atmosféry, přes techniku, postupy až po výslednou zuřivou temnotu lze vystopovat v dávné minulosti metalu. Ale onen zápal je upřímný a to se cení.

 

Nebudu škarohlíd a nebudu IB přirovnávat k různým sebrankám, které na desce slyším. Spíš je pro mě důležité, že v tom slyším onen původní duch. Ono nepopsatelné, co se nedá okopírovat. Dnes je old school módou a mnoho kapel se k němu vrhá a dělá z něj trend. Ne tak IB. Při poslechu mi připadne, jako bych se ocitl zpět v čase. Jednoduše z toho zapáchá ten správný metalový duch. Ničím nekomolený rouhavý metal s chaotickými sóly a zběsilými bubny, které nejsou ty nejrychlejší, ale taky pěkně uhání. Rytmické kytary jsou - jak už jsem psal - chrastivé, až mám místy pocit, že poslouchám starou švédskou bandu. Basa je schovaná a nevýrazná. To ale tenkrát takhle dělal kdekdo. Takže spíš očekávejte doprovodný nástroj, který vymyslel a vytvořil kytarista. Nenávistný hrdelní řev není nijak ojedinělý, je zaměnitelný, ale svoji úlohu zvládá na jedničku. Plusem nahrávky je taky příjemná délka, která přesahuje čtyřicet minut o dvě minutky a půl, jak se sluší na nářezovou desku. Textově jsou IB - jak už napovídá název kapely - plni rouhání, bezbožnosti a satanismu. Přes pohřební obřady, evokace Lucifera, rituály, se dostaneme až k chrámům černé magie. Obskurno a blasfemie doslova kape z každého tónu. Toto je vztek starého vlka, který už nevrčí, ale rozhodl se trhat a zabíjet. Určitě tak neočekávejte chladný black metal bez citu. Toho zlého je zde plno. Jarro se nemaskuje válečným malováním, ale hrdě stojí v křiváku s pyramidami a nábojovým pásem. Holt stará škola.

 

Když to shrnu, vychází mi velice sympatická nahrávka, která sice nepřináší naprosto nic nového a výkony taky nesrší ničím převratným, avšak nabízí něco, co už ztratil leckterý starý harcovník. Tím nepostradatelným je původní metalové srdce. Je to vzpoura proti konvencím a hlavním proudům. Brodíme se v hlubokém undergroundu, ale na výborné úrovni. Myslím, že každý fanda starého metalu musí být spokojený.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

6S6 / 21.5.13 8:34odpovědět

Jsem moc rád, že jste věnovali pozornost i tomuto staroškolskému metalu. Je to parádní jízda jako za starých časů.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky