Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Druhá míza téhle oblíbené kapely je logicky jiná než dřevní počátky, ale neřekl bych že slabší. Má prostě jiného ducha spojeného s personálními změnami a vůbec s vývojem kapely v čase. Bylo by to ostatně divné, kdyby po deseti letech od přerušení činnosti přišli s dalším Omniem. Proto jsem se po návratovém albu Pure neurazil a neznechutil, naopak si tu elegantní proměnu užil. I přese všechno v kapele zůstalo něco z původního charisma a ten náboj na albech je. Cease The Day řadím oproti Pure ještě výš, jakoby si vše hezky sedlo no a nová deska Diversum je pak zatím úplně nejlepší. Řekl bych, že na ní se In The Woods... podařilo rozvést své možnosti k netušeným vrcholům a nahrát sebevědomé album mimo jakékoli pochybnosti nebo ohledy zpět.

Diversum je asi nejvíc rockové album v diskografii ITW. Už nemůžeme s klidným svědomím mluvit o doom metalu, i když jeho šlahouny jsou zde důkladně vpleteny do složitých vazeb s mnohem lehčím, atmosférickým základem. Tvrdé postupy stále vystrkují růžky, ale nesnaží se na sebe stáhnout všechnu pozornost, a tahle pokora je hodná našeho ocenění. Karty jsou rozdány trošku jinak než dřív, nejde sice o jinou hru, ale rozdávající si s hracími papírky důkladně pohrál. To, že metal zařadil zpátečku není vadou na kráse a taky to neznamená, že by jsme dostali impotentní nebo vyčichlé skladby. Energie pulsující v arteriích kapely je nasycena novou krví a album je ventilem, přes který se dostává k nám. Nejsme ochuzeni o tvrdé party, které sem patří a vždy patřit budou, proto by bylo chybou vyhodit ošuntělé rifle a odpárat s láskou sbírané nášivky.

Stále můžeme říct, že ITW hrají hudbu pro příjemné a osamělé toulání lesem. Atmosféra je typicky zachmuřená a v úvodní skladbě na nějaký výraznější tvůrčí posun zatím nic neukazuje. Střední tempo, krásná kytarová sóla a razantní refrén, který z vás dělá nadšeného spolupachatele. S tímto doomovým ploužením se setkáváme pravidelně, ale nejsou to dlouhé schůzky. Skladby se rychle oklepou a rozkvétají do melodických a mnohdy velice otevřených kompozic. Rozlet, čas pro hluboký nádech, to jsou pocity, které mnou cloumají. Oceňuji věrnost stinným a sevřeným údolím, ale stejně tak vítám rozlet vstříc širokým horizontům rovných plání. Album je plné energie, kterou neskrývá a většina svižných pasáží mi ohřívá krev blízko bodu varu. Ovšem hlavní síla desky leží v nádherných melodických partech, ve kterých je slyšet typický rukopis kapely, hlavně ten pozdní. U takových hitů jako jsou Wonderful Crisis nebo Master Of None mě přepadá nekontrolovatelné chvění. Místa, kde se poklidný přednes zvrátí do metalového běsnění, jsou momenty, které nikdy nezapomenu. Ale bylo by nespravedlivé jmenovat jen tyhle dvě skladby, protože každá ze zbývajících šesti je klenotem.

Co kapele provětralo peřiny nejvíc a co vidím jako nejsilnější prvek Diversum, je nový zpěvák. Hlas Jamese Fogarthyho na Pure i Cease The Day nejde odsoudit jako špatný. V pochmurné a stísněné atmosféře zmíněných alb měl své místo. Ovšem to, co na Diversum předvádí Bernt Fjellestad (ročník 78, což je moc dobrý ročník!) je vokální orgie, ze které mám husí kůži. Takhle by asi zpíval Chris Cornell, být ještě mezi námi. V některých vypjatých pasážích mám pocit, jako bych poslouchal některou jeho pozdní sólovku. Kdoví, angažmá u ITW by pro něj mohlo být zajímavou výzvou. Bernt je prostě skvělý a kapela šlape jako hodinky. Nostalgické ladění skladeb dostává expresivním vokálem pěkně na prdel a nahrávka má hodně nejednoznačnou jmenovku. Hrubý zpěv je oproti dřívějšku upozaděn, ale nezmizel docela. Vzácně se dočkáme přiškrceného growlu i murmuru a tím je položen další důkaz o nehynoucí přítomnosti metalových základů.

Současní ITW jsou už jiná kapela než kdysi. Z původní sestavy zůstává držák Kobro, zbytek v porovnání s ním jsou stále nováčci. Dohromady se jim však daří dělat nápaditou hudbu, která ctí svoji historii a zároveň jde dál. Tohle mě fakt potěšilo.