Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In The Woods... - Otra

In The Woods...Otra

Sorgh20.6.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Pokračujeme v jízdě, která začala na Diversum. Máme tady otevřené, rockové album silných melodií, které má s tvrdým metalem jen pár kontaktních ploch.

A jsme zase v lesích, spolu s námi In The Woods… Všem už musí být jasné, že jejich zmrtvýchvstání v roce 2016 nebylo jen planou hrozbou, ale jasným vyjádřením touhy hrát. Jinak než byli posluchači zvyklí, ale stále po svém.

 

Jestli jsem se nad minulou deskou rozplýval, tak teď to až taková erupce nadšení nebude. A to i přesto, že novinka je stejné krevní skupiny a má stejné charakterové rysy. Snad je to tou rozzářenou oblohou, která se nad albem rozpíná. Možná je toho světla a pozitivních dojmů až moc. Však už minule bylo cítit, že temnota začíná být ohroženým druhem, z tvorby ITW zvolna mizí jako pára nad hrncem, až bude jednou definitivně vymazána. Nejsilnějším pocitem z odvráceného pólu je melancholie, díky níž můžeme kapelu stále považovat za atmosférické mágy. 

 

Album jsem si pustil a okamžitě spadnul do měkkých polštářů snění. Něžný začátek alba je jako otevírání očí do pěkného dne. Lehce posmutnělý pocit za odcházejícím snem a výzva následujících, bdělých hodin. Je třeba přeřadit do střízlivého, svižnějšího módu a konat. To vše stále v relativně pohodové atmosféře a s písní na rtech. Ta pohoda snad až nezdravě prostupuje celým albem, které se velmi rychle stává příjemným, rockovým doplňkem. Můžeme se ptát, jestli jde ještě o metal. Jsou zde tvrdé pasáže s hoblujícíma kytarama a rozjetým rytmem, hrubý vokál drhne jak rašple. Ale album na těchto věcech nestojí a projdou kolem vás jen jaksi mimochodem. Ryze metalový duch nemá sílu strhnout na sebe pozornost a přenechává vládu rockové lehkosti. V popředí je opět vynikající Berntův čistý vokál a silné refrény rockových megastar. Což vidím jako možný problém. Třeba „rádiový“ hit Misrepresentation Of I je po nějakém čase vlezlou odrhovačkou, kdy si nemůžete pomoct a stále vám hraje v hlavě. Kloubouk dolů, složit takhle silné melodie, to musí mít člověk v sobě. Jde s tím však ruku v ruce riziko přesycenosti a následného odmítání. Něco z těch psychologických pindů prostě… 

 

Přes spoustu vynikajících nápadů se mi zdá, že osnova alba, je řidší než by se mi líbilo. Jak album stárne, tak se víc a víc ukazuje, že hodně muziky tvoří poměrně obyčejné popěvky, které baví poprvé, podruhé, ale potřetí už prosvítá mělké dno. Chybí zde něco, co by rozbilo ten dokonale jedoucí stroj. Není tu žádná disharmonie, žádné divoké sólo či neposlušná rytmika, nic takového. Proto je Otra docela oříšek. Řemeslně dokonalá věc se spoustou magických chvilek a rozšafnou náladou, ale zároveň tady něco zatraceně chybí. Bude to ta propuštěná temnota, která by clonila příliš jasnou perspektivu.Jinak je Otra každopádně výrazná a kvalitní deska, která udělá spoustu práce.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.6.25 11:09odpovědět

Baví mě to jako jednoduché a písničkové album, od kterého nic víc chtít nemůžu a u kterého musím zapomenout, jaká kapela a s jakou minulostí ho dala dohromady. Do té míry v pohodě a poslouchá se krásně, nic víc ale nenabízí. 70 %

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky