Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Incubus - If Not Now, When?

IncubusIf Not Now, When?

Jirka D.27.7.2011
Zdroj: CD (# 88697 92099 2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Jsem rád, že se Incubus dostali z kruhu, který si sami nakreslili. Bylo na čase obrátit tužku gumou dolů, přerušit zajeté linie a udělat něco jinak. I když se některým nemusí líbit nastavený kurs, nová deska je důkazem, že kapela je stále živá a kreativní. Jsem spokojen.

Incubus na své nové album nespěchali a při počítání roků od předchozího studiového počinu Light grenades bychom se dobrali čísla pět, podobně jako u letošní novinky kolegů The Strokes. Tuhle partu sleduju už hodně dlouho a když o tom tak uvažuju, byla to jedna z prvních kapel, kterou jsem začal kdysi v historii poslouchat a kterou hlavně poslouchám do dnes (což se o mnohých jiných říct nedá). Samotní Incubus vznikli před úctyhodnými dvaceti lety a z nynější pětičlenné sestavy, vedené zpěvákem Brandonem Boydem, si tři mohou osvojit roli zakládajícího člena. Jak už to u tak dlouho fungujících kapel občas bývá, jejich tvorba za tu řádku let prošla jistými proměnami a tak z dřívějšího tvrdého rocku s velmi lehkým nakouknutím do metalových luhů se postupně stávala kapela ponejvíce rocková a snad díky občasným experimentům a celkem svébytnému pojetí si získala přízvisko alternativní.

 

Když byste protáčeli diskografii kapely ve svém přehrávači, na každé další desce byste poslouchali hudbu posunutou o malý krůček jinam a přitom stále typické Incubus. Ona zajímavá chemie se z mého pohledu zasekla na dnes již zmíněné nahrávce Light grenades, kde skladby zněly buď příliš předvídatelně, a nebo z nich byla cítit nepřirozená „nutnost“dělat věci jinak než minule. Tuhle desku jsem si pořídil čistě do sbírky, vracím se k ní jen málo. S o to větší zvědavostí jsem čekal, co nového přinese album If not now, when?, které vyšlo někdy v první polovině července.

 

 

Výsledek? Jedenácte skladeb, 50 minut a nejpohodovější album, které kdy Incubus vydali. Jestli se dřív dalo hovořit o rocku, tentokrát se dostáváme do vod ultra light, super soft. Uznávám, že po předchozí recenzi kolegy Victimera na novinku Iperyt, se posouváme k úplně druhému mantinelu a nebudu se divit, když se příznivcům UG black metalu začnou potit obličeje a rozmazávat líčení. Život je pes.

 

I když úvod vyznívá poněkud odlišně a navozuje atmosféru let 80. (podobně jako novinka zmíněných The Strokes), během okamžiku se tento pocit ztrácí. Zůstává hodně poklidná hudba, lehoučká kytara, decentní atmosféra kláves, překvapivě dobře slyšitelná baskytara a odpočinkové bicí. Vše zastřešeno typickým zpěvem dává ve výsledku písničkové album, které zní všelijak jen ne stereotypně a jednolitě. Přesto že je aranžování jednotlivých kousků hodně jednoduché, je celkem zajímavé pozorovat drobné rozdíly, které se asi nejvýrazněji projevují na postu Chrise Killmora. Tento chlapík, kterému rostou dredy s přibývajícím počtem alb, se tentokrát ujal kláves, piana, mellotronu, Hammondek a samozřejmě gramce a právě jeho příspěvek vytváří zajímavou atmosféru, která doznává zajímavých změn napříč albem. Kytary jsou dost odlehčené, často jen vybrnkávají pohodovou melodii a nebojí se pustit do čistě akustických pasáží. Velká, velká pohoda.

 

Incubus se prostě proměnili, vyměkli a i když do světa vypustili jako první singl skladbu Adolescents, která jakoby tvořila pojítko s předchozí tvorbou, ostatní materiál je jiný. Nechybí opět „tak trochu jiné kusy“, mezi které lze bez obtíží zařadit rytmickou Switchblade a samozřejmě předchozí In the company of wolves, která mi přijde jiná i zvukově a tak nějak k těm ostatním nezapadá. Celkem marně hledám nějaký naprostý hit, který býval na předchozích deskách nepsaným pravidlem, ale když tak poslouchám, on ani není potřeba. Skvělá záležitost je pátá Isadore ... a mohl bych vybírat dál.

 

If not now, when? je pohodička, kterou jsem už dlouho potřeboval. Je to album, kolem kterého je třeba chodit po špičkách a opatrně našlapovat, stejně jako tak činí francouzský provazochodec Philippe Petit, jehož fotografii z roku 1973 Incubus umístili na čelní stránku bookletu. Při poslechu zapomínám na všechny trable, mizerné zprávy, vyprázdněné norské zásobníky i krachující země PIIGS. Relax nikoliv laciný a jednoduchý, relax nápaditý a inspirativní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mythago / 23.11.21 11:21

To je ale trochu škoda, ne? Přeci jen recenze píšeš primárně pro lidi - abys jim pomohl rozhodnout se, co poslouchat, nebo když si jen chtějí přečíst, co si o jejich oblíbené/nenáviděné desce myslí někdo jiný. Jenže ve většině tvých recenzí jsou ty myšlenky a názory ukryty pod takovým množstvím balastu a pseudoumělecké obraznosti, že se na to člověk po prvním odstavci radši vykašle (v tomhle případě už možná po verdiktu - jakou představu o albu si z té věty má čtenář odnést?). Přístup "Mám víš kde, jak to někomu vyzní...." je v případě něčeho, co děláš hlavně pro lidi, dost mimo. Autor by se měl snažit neustále vyvíjet a zlepšovat a k tomu je nezbytné naslouchat kritice. Jinak uvízneš ve vlastním světě úplně mimo realitu, jen s malým čtenářským kultem, připravujíce ovšem sebe i web o většinu lidí, kteří by ty recenze (kdyby byly seriózně napsané) mohli číst. Jeden tip do příště - zkus vynechat pár těch nesmyslných "poetických" obrazů, které nikomu nic neříkají a absolutně nesouvisejí s hudbou, a místo toho porovnat album s některou z předchozích desek kapely nebo přirovnat k nějakým jiným skupinám ze scény. Recenze na poslední Panychidu na Fobia Zine je docela dobrý příklad toho, co mám na mysli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky