Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela Indesiderium pochází z USA a je to pouze duo. Ale i ve dvou lze udělat slušnou muziku, o čemž svědčí povedené album Of Twilight And Evenfall…, které je zároveň jejich druhým počinem. Hned tady píšu povedené, protože tu hodnotu jistě má.

Jak pokračovat… nuže, tenhle duet hraje black metal. A hraje jej se vší okázalostí, která k němu patří, takže se nebojí sáhnout ani po klávesách, melodiích, sem tam trochu volnějších pasážích a tak. Jinak všechno hrnou v celkem svižném tempu, kdy se nezapomíná na patřičný skřehot, jehož frázování úměrně stíhá kadenci zbytku nástrojů. Je to jednoduše další blackmetalová kapela na světě. Jsou tu, hrají to dobře, vydávají desky… bohužel nic objevného a nového do žánru nepřinášejí, ani se nesnaží cpát do úrovní novodobých trendů okultního vyznění (ačkoliv se to dle obalu může zdát). Mají prostě svůj pohled na věc a nutno dodat, že jim to jde od ruky. Přesto se pár výhrad najde.

Předně mi nesedí až příliš časté pasáže se zpěvy. To proto, že ten vokál je občas vyloženě protivný a jeho zabarvení trochu otravné. Zvyknout se na to pochopitelně dá, ale když mistr hlasu zmlkne, tak si uvědomíte, co všechno by bylo slyšet, kdyby… Takže mimo zpěv je slyšet hlavně velice specifický zvuk bicích, u kterých jsem stále na miskách vah, neboť nejsem schopen uvěřit, že jde o živé bicí ve studiu. Některé jednolitější pasáže totiž mají strojově přesné smyčky. Zkrátka mi nástroj přijde programovaný, čemuž dopomáhá i zvláštní zvuk. Není to hřejivé ševelení blán, ani industriálně plechové řinčení. Je to něco mezi tím. Kupříkladu kopáky mi daly dobře vzpomenout na zvuk živáku Mediolanum Capta Est od Mayhem. Ale tím veškerá podobnost končí.

Těch čtyřicet minut utíká vcelku rychle. Tempo jede z devadesáti procent stále svižně, takže to uhánění vnímáte celkem pozitivně. Díky tomu však ztrácím i nějaké zarážky, které by mi v desce pomohly najít výraznější kusy. Jedinou snad vyčnívající skladbou je závěrečný cover, jenže pokud neznáte originál, tak vlastně ani nepostřehnete, že o cover jde. Tahle verze totiž skvěle sedne po bok zbylých šesti skladeb, které Indesiderium představují. Oním coverem je skladba The Knell And The World, za jejímž autorstvím se musíme vydat do Švédska. Odtud pochází kapela Dawn, která v roce 1998 vydala kvalitní album Slaughtersun (Crown Of The Triarchy), na kterém zmíněná skladba zazněla jako otvírák.

Tahle nahrávka má takový ten typický neduh, který doprovází hodně kapel. Sama o sobě je velice dobrá a slušně provedená. Její poslech dokáže skvěle bavit a nějaké ty chybky tam prostě nehledáte, nebo s dobrým úmyslem přehlížíte. Jenže takový model funguje do chvíle, než přijde něco jiného ze stejného žánru, co je sice jen o píď jiné a o stejnou vzdálenost lepší a klidně i horší. Pak vlastně zjistíte, jak snadno zaměnitelný takový materiál je. V tu chvíli je vám to líto, protože je to prostě škoda. Ta deska i kapela má na to být vidět, ale když světem dokáže hýbat nepřeberné množství tomu podobného… Kdo se v tom má vyznat. Takže jo, je to super deska, ale jestli si na ní vzpomenu třeba za rok - to zaručit nedokážu.