Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už nějaký čas prosakovaly kusé informace stran chystaného splitka dvojice temně blackmetalového podzemí Devathorn a Inferno. Konečně se chtěné stalo skutečným a neuchopitelné dílo nazvané Zos Vel Thagirion spatří světlo světa prostřednictvím World Terror Committee na všech možných formátech dne jedenáctého prosince. Fanoušci okultních praktik, netradičního black metalu a ponuře filosofické poesie mohou zaplesat. Podobné pokusy stmelit individua do kolektivního vychází často jakožto marné. Zos Vel Thagirion je však z těch pár výjimek, které se povedly, jsou přínosné a nehanlivým způsobem zábavné.

Původně jsem se chtěl recenzi pojmout coby hluboké ponoření se do rozjímání se nad lyrickou podstatou splitka. Nicméně mi můj pokus vyšel příliš chtěný. O ničem. Raději jsem podobných pokusů nechal, protože právě lyrika je na albu ohromující, těkavá, nabízející klíč k bráně poznání, přitom metaforická natolik, že jakýkoliv rozbor působí lehce řečeno trapně. Nápad, spojit síly zdánlivě neslučitelných spolků jako jsou řečtí Devathorn a čím dál svébytnější našinci Inferno, se tedy ukázal jakožto správný. Podotýkám, že splitko Zos Vel Thagirion vám nedá nic zadarmo. Je možné, že budete stejně jako já od začátku mateni a zároveň neustále lákáni k postupnému pronikání do těžkého materiálu. Hovořím hlavně o nejdelším songu alba The Solitary Immersion into Autarchic Silence.

Vedle Inferna jsou skladby Devathorn laděné spíše klasicky. Což je pozoruhodné, protože kdo si pamatuje na parádní poslední řadovku kapely Vritra, ví, že do klasického metalu má styl Devathorn na míle daleko. Kapela sází na výbornou techniku, skrz kterou na atmosféru nezapomíná, ale není na prvním místě. Vlastní jsou jí svým způsobem avantgardní myšlenky, ve kterých se onen respekt k old schoolu běžně nehledá, ale zde je všudypřítomný. Už jen s ohledem na sestavu, kde se objevují nebo objevovali lidé z Acherontas, Shibalba, nebo Acrimonious bude i tomu, kdo doposud Devathorn neslyšel, jasné, odkud vítr vane.

Úvodní skladba  Azazyel Iscariot vládne drtivou silou a je dobře, že je umístěna na začátek desky. Groove rytmika je válcována blast beaty a možná jako o jediné můžeme v jejím případě mluvit, že je vedena v „normálnějším“ blackmetalovém stylu. Řecký styl slyším hlavně v závěru skladby, kdy se nad proměnlivou rytmikou a drtivými kily objeví typicky řecké melodické vyhrávky. Tedy nezaměnitelným způsobem neskutečně melancholické. To Omphalos je jiná káva. Šamanská záležitost s hrdelními vokály se svým ústupem od běžnějšího blacku přibližuje peklu, přicházejícímu následně. Omphalos je ukazatelem, kterého potkáte po svém vstupu do procesu stvoření. Je středem s možností hovořit s odvrácenými stranami. Hudebně je song laděn v moderním hávu se smyslem pro starobylou náturu lyriky.

Dá se říct, že doposud bylo vše snadné. Hehe. Inferno si pro své věrné připravili těžký oříšek, který jen tak každý nepřekousne a nedostane se ani na pokraj podstaty toho, co nabízí. Už samotný název skladby The Solitary Immersion into Autarchic Silence může být varováním, že se má připravit na cokoliv. Pozornému by neměl vývoj kapely připadnout krkolomný či dokonce překvapivý. Už na Black Devotion vše začalo a na Omniabsence… a hlavně Gnosis Kardias…se vše rozvinulo. Každopádně až zde bylo dílo završeno a cesta do daleka naznala dramatického vývoje. Inferno poznáte, jen když budete pečlivě vnímat nejasné kontury skladbou se linoucí. Co tedy slyšíme? Epický soundtrack realizuje vize ponurého průvodce, který rád tahá následovníky do smrtící pasti. Vedle Adramelecha zní i hlas Acherontase. Hlasy jsou stejně zvláštní jako obskurní vyhrávky. Cestou k pochopení kupodivu mohou být rytmické nástroje, které na mě jediné působí vcelku lidsky. Dravčí oheň je poháněn neustálými přechody a vyklepávačkami s pumpující basou. Uvolnění pak přináší až samotný výplachový konec. Jako když se pomalu tonoucí před vtažením do víru může nadechnout. Album uzavírá titulní dark ambientový kus, při kterém jsem si vzpomněl na geniální projekt Shibalba. Ale bez veškerého etnického odkazu. Jen rituál, zasvěcení, ale i zatracení v matoucím iluzorním světě bez možnosti návratu. Skladba je výsledkem společné práce obou kapel, který grandiózně album ukončí a navnadí k opakovanému poslechu. Kruh se tedy neuzavírá…

Nevím, zda experimentální skladby obou kapel ukazují na možný vývoj, ale jisté je, že Inferno i Devathorn rádi zkouší zajít dál než ostatní a nebojí se nepochopení. Protože to může v klidu přijít. O Devathorn se nebojím. Ti představují snadnější část nahrávky, ale Inferno budou mít pozici daleko těžší. Jsou už hodně daleko…