Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Holdujete-li kapelám typu Mogwai nebo například Godspeed You! Black Emperor, mohou být jihokorejští rockoví hleadči Jambinai kapelou pro vás, vaše sny a tichá přání. Už od svého debutu Différance tvoří tahle partička velmi svěží a neotřelou směs post rocku, jeho hlučnějšího bratra noise a korejských lidových nástrojů. Nabízí tak paletu širokého spektra vyjádření, kde hrají prim instrumentální dovednosti a cit pro skladbu, jež je posluchači servírována doslova jako umělecké dílo. Jambinai hrají hodně atmosférickou a prostorovou muziku, v níž hledají ten správný poměr mezi klidem před bouří a bouří samotnou. A bez výhrady jsem jim to daří.

První album je pro svůj doslova raketový start ceněno nejvíce, protože způsobilo malé velké pozdvižení a přineslo celému post rockovému žánru další nový pohled, možnosti a širší rozměr. O ten se snaží mnoho kapel, některé jsou pořád výborné, ale Jambinai řadím mezi ty skutečně top interprety, kteří se stojatými vodami skutečně zahýbou a jen je nečeří. Pak se samozřejmě můžeme bavit na téma, zda řadit tuhle kapelu čistě mezi post rockovou komunitu, nebo ji brát spíš jako originál, který si z žánru bere co potřebuje a nijak významně se nezatěžuje nějakými pravidly či mantinely. To už si musí zodpovědět každý sám, možnosti jsou přesně dvě.

Po debutu Différance následovalo druhé album A Hermitage a letos vyšla trojka s názvem ONDA, které patří těch pár dalších řádků. Abych ale začal postupně, i ve mně zanechává nejvýraznější stopy první velká deska. Je to nespoutaná lavina neortodoxních postupů a prvků, které dávají zapomenout na fádnost a výrazovou zanedbanost dosud podobně využívaných zvukových planin. Aspoň pro mě. Ty tam jsou totiž časy, kdy jsem na podobném typu kapel ujížděl, dnes už sotva co z tohoto ranku překvapí. Buďme tedy rádi za takové milé výstředníky jakými jsou Jambinai.

ONDA je albem, které bude už jen těžko v dobrém šokovat. Ta dravost a nespoutanost, zvuková i výrazová, je už minulostí. Přesto Jambinai nabízí další kolekci skladeb, díky nimž se člověk pořádně zahloubá a ponoří do sebe nebo směle vypluje směr svět kolem. ONDA ve skutečnosti není v porovnání s předchozími nahrávkami o moc jemnější a křehčí materiál, ale rozhodně je hlubší a rozjímavější. Jambinai jsou po kompoziční stránce dál a je to znát.

To všechno jsem schopen jako posluchač zachytit a ocenit, ale stejně se myšlenkami budu vracet na začátek a porovnávat. Kór jako hudební pisálek. Nové album je výhradně skvělé po stránce hudebního spojení dvou světů, v nichž si kapela dokáže více pohrát a dohnat své nástroje k úchvatným, emocionálně gradujícím místům, jenž ONDA obohacují a posouvají do dalších, odvážnějších sfér. Asi tohle album skutečně docením ještě o něco později, ale zároveň se již dál nechci zdržovat a touto větou se omezovat. Tak či tak, zde vítězí především hudba Jambinai jako taková. Kouzelná, tklivá, bouřlivá a experimentální. A pořád nebezpečně vtahující do tradic země, která je nám přece jen trochu víc vzdálená, než by musela nutně být. Jsem spokojený a vím, že se budu vracet.