Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
John Grant - Grey Tickles, Black Pressure

John GrantGrey Tickles, Black Pressure

Victimer14.3.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330 / phone
VERDIKT: Dobrák s charismatickým vousem a chlapáckým projevem se rozkročil, nabral do plic čerstvý vzduch a troufá si. Výsledkem je další kvalitní deska, které nechybí barvité proměny a víra ve vlastní schopnosti, ale trochu pokory a ubrání na bohorovnosti by jí také prospělo.

John Grant - muž, který se nebojí posunout své sólové písničkaření ven z nevětrané indie ulity, podstupuje nové výzvy a svou muziku vkusně obohacuje. Ať už se bavíme o elektronice a prohnání jeho zpovědí mašinkovou úpravou, nebo se zaměříme na klasičtější choutky, ve kterých se ujímají vlády smyčce a celkové zvážnění. Nic ovšem není zas tak vážné, jak by se mohlo zdát. Přesně tahle slova jako by si vzala k srdci zatím poslední řadovka "Grey Tickles, Black Pressure". I k její nátuře patří rozvaha a klidné přemítání, ale oproti minulé desce je vše rozvernější, náladovější a dalo by se říct, že někdy i kapku přes hranu.

 

Autor sám ovšem takové album chtěl a takové ho i má. Na druhou stranu zřejmá pohodovost, která z desky sálá, zas tak úplně v plánu nebyla. Měla být zuřivější a je spíš jen bláznivější. Název alba vychází z islandského a tureckého rčení, která dohromady dávají označení pro střední věk a noční můru, což u mnoha lidí právě tohle spojení probouzí, ač si jej ne každý přizná. Člověk se neustále vyvíjí a mění a krize středního věku je jedním z hojně omílaných témat. Grant sám zřejmě dospěl stádia, kdy se hodí na tuhle životní etapu poukázat. A je úplně jedno, jestli patří mezi HIV pozitivní menšinu, i když na tento svůj problém na novince opět upozorní. Do osobní zpovědi to má ale hodně daleko, ta se ukázkově kumulovala na předchozí desce a bylo toho řečeno už dost. 

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/grant%20john.png

 

Aktuální deska se v reakci na právě zmíněné jeví až jako bezstarostná. Dívá se na dané téma pohledem, kdy dospělý jedinec pod tlakem okolních vlivů hodně věcí zlehčuje a svým způsobem se tak brání. Uvnitř alba doutná jistá pochybnost a úsměv se nezubí tak křišťálově čistě jak se zdá, ale hlavu se svým osudem si tahle deska příliš neláme. Pokud byla tři roky stará kolekce "Pale Green Ghosts" především o dalším kroku v kariéře a úspešném nalezení čerstvějšího výrazu, byl to také pevný svazek písní, z nichž žádná zbytečně neexhibovala a netrhala okysličené vazby. Novinka na tahle spojení tak trochu háže bobek. John Grant je na ní sice pořád tím samým grantem se srdcem v dlaních a hřejivým vokálem, co rozdává klid a pocit, že jste ve správný čas na správném místě, ale ono přitom stačí pootevřít dveře a nechat se lehce šokovat. Johnny za nimi zírá do špíglu, za ním je na zemi hromada právě odzkoušených kostýmů a kdyby člověk vážně chtěl, jistě v ní někde najde i klaunský nos. Grantovi na novince zkrátka cuká v koutcích a možná vypil víc kafe, než se na průměrně stavěné tělesné schránce může projevit.

 

"Grey Tickles, Black Pressure" na svého předchůdce navazuje v odvážnosti a postupně ji mění v sebevědomou promenádu po molu. Vysmátou, někdy i vážnou, ale hlavně otevřenou. Někdy až moc. Nechybí jí smysl pro detail, ani pro krapet ostřejší humor, ale přesně takto to velký zrzek chtěl a jeho posluchači si to vážně užijí. John Grant je znovu nezklamal a nenechal ve štychu. Svázanost vyměnil za odvázanost, vlastní progres napnul až do pozice, kdy to vypadá, že dál už to nepůjde a vyloženě si v této pozici lebedí. Znovu si lebedí i v nezbedné elektronice, kdy si mnohdy vystačí s jedním beatem a ten až dětinsky nastavuje po celou skladbu. Nedělá mu problém proměnit se v uhlazeného gentlemana, jenž sedí spořádaně za stolem a mluví o zbytečné falši kolem nás, tedy přesně v toho pána, jak ho známe nejlépe. Ale ani tahle maska mu nevydrží déle, než mu rozjívená nátura desky dovolí.

 

 

John Grant se baví a jeho poslední deska baví také. Její uchopení a vstřebání však lecos stojí. Autor se na ní vyřádil a nastavil ji tak, aby jasně ukázala, že jeho možnosti nekončí někde u kraftwerkovsky elektronického prozpěvování a má daleko na víc. Budiž mu jeho obrození přáno, s nastalou situací se vypořádal skutečně dobře. Přesto ale novinka trpí jistou rozevlátostí, která se, zdá se, v jistých místech poněkud vymkla kontrole. Ovšem nic zásadního, račte si i tuhle lehkou nekompaktnost užít, po pár hodinkách nedůvěry to jde zcela přirozeně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 15.3.16 8:11

Zatím se s tou deskou pořád peru, a to i přes úžasnou žánrovou otevřenost a hravost. You and Him mi zní jak Marilyn Manson, Snug Slacks jako Frank Zappa a dohromady je v tom tolik vlivů a inspirací, že se lze jen obdivovat, jak dobře bylo všechno dáno dohromady. Přesto mi to nejde pod kůži, sám nevím proč.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 15.3.16 8:11odpovědět

Zatím se s tou deskou pořád peru, a to i přes úžasnou žánrovou otevřenost a hravost. You and Him mi zní jak Marilyn Manson, Snug Slacks jako Frank Zappa a dohromady je v tom tolik vlivů a inspirací, že se lze jen obdivovat, jak dobře bylo všechno dáno dohromady. Přesto mi to nejde pod kůži, sám nevím proč.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky