Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jours Pâles - Éclosion

Jours PâlesÉclosion

Garmfrost23.4.2021
Zdroj: CD, 6 - panelový digipak / promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Jours Pâles vsadili na depresivní, melodický post/black, který se netopí v beznaději, ale nahazuje melancholickou, avšak razantní náladičku.

Vzhledem k tomu, že se věnujeme nové skupině, sluší se ji představit. Předpokládám, že jméno tvůrčího mozku, zpěváka, příležitostného bubeníka a klávesáka, Spellbounda, znalcům francouzské scény nebude neznámé. Některým jeho projektům jsme se na Echoes už věnovali. Za všechny můžu jmenovat středověké blackoše Aorlhac, ke kterým se čas od času vracím. Ale zpět k recenzované nahrávce a Spellboundově nové skupině Jours Pâles. Ani jeho spoluhráči nepatří mezi úplně neznámé umělce. Někteří se spolu se Spellboundem objevili v zajímavém projektu Asphodèle hrajícím v rytmu post/blacku, ve kterém se mihli rovněž lidé z Anorexia Nervosa, Peste Noire nebo Amesoeurs. Jejich jediná deska nesla název Jours Pâles. Předpokládám tedy, že by kapela stejného názvu mohla být pokračováním Asphodèle, byť se jedná v podstatě o zcela odlišnou muziku. V mezinárodní sestavě nalezneme třeba Jamese Sloana z Grave Light nebo Uada či Christiana Larssona (Asphodèle, Shining, Svart…). Je zcela evidentní, že taková parta je schopna vytvořit zajímavou muziku. Jejich výsledku v podobě Éclosion se nyní podíváme na zoubek.

 

jourspales

 

Jours Pâles vsadili na depresivní, melodický post/black, který se netopí v beznaději, ale nahazuje melancholickou, avšak razantní náladičku. Často jsem si při poslechu vzpomněl na devadesátá léta, kdy se v blacku objevovaly mimo jiné také gotické nebo doomové vsuvky. Kdy tempo skladeb nebylo nasypané, ale dost se pracovalo s variabilitou a gradací. Zvuk nahrávky rozhodně není špinavý a nepřístupný jako mnohé z tohoto ranku. Ani zpěv nepatří mezi ty uvřískané. Ostatně, kdo slyšel Spellbounda zpívat v některém jeho projektu, udělá si jistě obrázek sám. Ač jsem se při čtení názorů na styl Éclision ušklíbal nejvíce v momentě, kdy se jeden posluchač rozplýval, že z desky čiší duch starých Rotting Christ, postupně jsem se přistihl, že občas staré draky z Éclision slyším a že mi to nevadí. Nejvíc v Le chant du cíne, která svojí majestátností, nasekanou doprovodkou a tesklivou sólovkou nad ní nechává na staré umění helénských démonů vzpomenout docela často.

 

Zmínil jsem kytarový dialog a klidně jej zdůrazním. Kytarové souboje posluchače doslova vtahují do děje posmutnělých, avšak dostatečně ostrých kompozic. Basa, jak se na podobné kapely sluší a patří, se bez váhání vydává na sólovou cestu. Bicí nejsou ničím výjimečné, ale rozhodně neškodí svým diletantstvím. Mně neznámý Phalène dokonale chápe podstatu jednotlivých kompozic a nebojí se buď ztišit, jak se můžeme přesvědčit např. v písni Eclamé s hostující Lilas Dupont (Silhouette). Tady jsem si vzpomněl zejména na geniální a nedostižné Amesoeurs.

 

 

Dá se říct, že album graduje. Začíná nenápadně šedivou Illunés, ale postupně se rozjíždí do nečekaných krás. Titulní skladu rozjitří kouzelná vyhrávka navazující na předchozí Eclamé, aby se po chvíli rozvířila v emotivním reji. Kdo si libuje v melancholii a mnou jmenovaných kapelách, myslím, že by neměl váhat a Éclosion si pustit. Už teď se těším na další album, které doufám, že bude a že využije svých kladů a vyrazí mi dech. Potenciál cítím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Roland / 24.4.21 19:54odpovědět

Tak ešte raz: Tuším došlo k zámene kapely Asphodèle za Amesoeurs

Garmfrost / 26.4.21 12:36odpovědět

Ahoj, nevím co máš na mysli. V Asphodèle zpívala Audrey Sylvain z Amesoerurs. A v Asphodèle hrála část sestavy Jours Pâles... :)

Roland / 24.4.21 10:03odpovědět

Tuším došlo k zámene kapely Asphodèle za

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky