Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od vydání „The Search Goes On“ uběhlo něco málo přes rok a švédské trio Kamchatka přichází s další, v rámci celé diskografie s již šestou long-play deskou. Právě u předchozího alba bylo zřejmé, v jaké skladatelské pohodě se tahle kapela nachází, s jakou energií ze sebe sype nápady a skvělé skladby, takže v tomto světle není krátký interval mezi nahrávkami až tak překvapivý. Nahlíženo z druhé strany je potřeba si přiznat, že spěchat není třeba nikdy a v ničem, a že éra rockového kvasu konce 60. a začátku 70. let, kdy kapely vydávaly nijak vzácně i dvě skvělé desky ročně, jsou nenávratně pryč.

Pro nově příchozí se sluší zopakovat, že právě ve výše zmíněných letech čerpají Kamchatka základní inspirace pro svou tvorbu, která minimálně pro mě doznala vrcholu na předchozím albu. Hrací plocha vymezená mantinely blues a hard rocku zůstává a otisk takových Zeppelínů, Hendrixe nebo Claptonových Cream je stále zřejmý. Současná paralela může vést třeba k Hagarovým Chickenfoot, zvuk je nadále dostatečně heavy a označení jako power trio se hodí víc než co jiného.

Oproti předchozímu albu je na první poslech patrná jedna věc, a to absence výrazných hitovek, jakými byly (mimo jiné) skladby „Thank You For Your Time“ nebo „The Search Goes On“. Nová deska působí v tomto ohledu mnohem skromněji, dost možná i vyrovnaněji, ale v konečném důsledku může vzbudit pocit jakési obyčejnosti až nevýraznosti. Zcela upřímně dodávám, že přesně takto na mě album působilo hned od začátku a dodnes je náš vztah určován primárně v této rovině. Neboli pokud čekáte silné kusy a skladby výrazné na první poslech, pravděpodobně se nedočkáte.

Naštěstí je tu vždy záchranná brzda opakovaných poslechů a postupného rozkrývání obsahu, což na mě - přiznávám - do značné míry působí spíš jako zvýšená únava recenzenta, který pak přijme a najde cokoliv, ale pokud to někdy sami vyzkoušíte, pravděpodobně zjistíte, že některá alba se nevzdávají snadno a prostě vyžadují čas a otevřenost. Pokud lze tedy pod povrchním pohledem hledat něco dalšího, je to jednoznačně silný řemeslný základ v čele s přesvědčivou instrumentací (Anderssonova kytarová hra je prostě výborná!). Mírně pozadu pak zůstává kompozice skladeb, která je ve většině případů klasická, i když i pod přísnou optikou naprosto v pořádku, ale které bohužel chybí něco, co by alespoň některé písně posunulo z pozice velmi dobrého standardu směrem k nesmrtelnosti. Vedle toho songy jako „Mirror“ či nápaduprostý fade-out na konci desky patří k momentům jednoznačně slabším, bohužel.

Na druhou stranu je ale z desky zcela zřejmá jistota „toho svého“, která sice neatakuje hořejší patra hotelu světového blues / hard rocku, ale která dokáže vytvořit skladby jako „Human Dynamo“, „Slowly Drifting Away“ či bluesovky „Long Road“ a „Rain“. A i tohle je dostatečně důstojný a poslouchatelný výsledek. Ať už se na „Long Road Made of Gold“ dívám z jakékoliv strany, kromě několika míst jsem de facto spokojen a namlsán. V případě téhle kapely (mám ten dojem) nejde ani o přepisování kapitol hudební historie, ani o honění si vlastního trika. Cílem je "pouze" poctivý a v důsledku sympatický rock velmi slušné kvality, a to mi bez dalších řečí naprosto postačuje.