Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Emočně barevná muzika Kannout se konečně dočkala fyzického zhmotnění. Ne že by jejich muzika neměla takřka hmatatelný přesah a živé pojetí strádalo na výživnosti, ale jednoduše jejich studiové nahrávky neměly patřičnou podobu, na kterou by si šlo oficielně sáhnout. A tak se loni stalo, že již čtvrté studiové nahrávání doběhlo do cílové rovinky, kde za svůj výkon vyhrálo vinyl. Ano, album Soma vyšlo jako gramodeska, což je velice fajn.

Čtyři plus jedna skladba, to jest náplní onoho bleděmodrého nosiče, jenž zdobí decentní modrobílá kresba. Těžko hádat, zda je rozpytá lebka nejvhodnějším motivem k hudbě, která na vás plive ostrost i snovou atmosféru. Každopádně mi to připomnělo někdejší snahy v hodinách výtvarné výchovy s anilinovými barvami (a že jsem patřil k oněm zdatnějším tvůrcům), což asi nijak nesouvisí s ničím, ale problesklo mi to hlavou. Zkrátka emoce. Ale tuším, že ta lebka tu není jen tak náhodou, stačí si pročíst texty, nebo se do nich zaposlouchat. Třeba v souvislosti se skladbou Paměti H., která je podle mě velmi silnou položkou na albu.

A na tomhle místě bych se u ní možná na chvíli i zastavil. Jednak se mi líbí motiv a námět skladby, která trefně upozorňuje na to, že někdejší režim naší země nebyl tak hřejivý, jak na něj mnozí starší lidé vzpomínají. Ale pokud se budeme držet té hudební roviny, tak vězte, že jde o velice přemýšlivě provedenou záležitost. Skvělé vyhrávky, skvělé melodie, skvělá práce s hlasem, který se mi nejprve zdál zbytečně afektovaný, ale pak mi došlo, že k takovému tématu se nelze stavět klidně. Jde o celkem masitý kontrast vůči hudbě, která by sama o sobě měla zjevně zcela jiný vliv na mysl. Nebýt toho textu. A nejen v téhle písni, ale i v těch dalších. Třeba i závěrečná a opět naprosto skvělá věc 1984 je něco, co vás prostě sundá. Gábina tu skutečně zpívá, stejně jako vypráví a nebojí se jít i do ostřejších poloh. Po hudební stránce jde o velmi rozmanitou nabídku melodií a především nálad. Za mě rozhodně ta nejlepší věc na albu.

Na druhou stranu si říkáte, že ze čtvera skladeb se snadno stává záležitost oblíbitelná. Chybí vata, není tu dostatek prostoru pro škobrtnutí a je to vůbec velká deska? Ještě než si na to odpovíme, tak jen uveďme na pravou míru, že tou pátou skladbou je jakási dohrávka na straně A v podobě necelé dvě minuty dlouhé záležitosti jménem Labuť. Takže já myslím, že je jedno, jestli je ta deska v mezích nějakých minut, aby se vešla do mantinelů měřítek, dle kterých lze upravovat nároky na velikost díla. Ta skutečná hodnota a jak jsem již trefně uvedl (he, musím se plácnout do ramene, že jo) velikost je především v samotném obsahu. Ten je totiž nebývale záživný a silný. Je mi skoro líto, že takové dílo zůstává poměrně stranou a příliš pozornosti se mu nedopřává. Ostatně i v anketě Břitva skončila tato gramodeska na padesátém místě. Na druhou stranu rozumím protiargumentům, ale zároveň si myslím, že je dobré si tohle připomínat. Tak tomu dejte šanci a zajděte i na živou prezentaci, protože tahle banda to prostě umí.