Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Karma to Burn - Karma to Burn (EP)

Karma to BurnKarma to Burn (EP)

Jirka D.27.5.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Chtělo by se zvolat: „Push the troubles away!“ a ono to tak nějak bude. Takže marš, vy chásko trablů!

Útržky informací o Karma to Burn ke mně dolétaly sporadicky, spíš vůbec a první naše vážné rande s jahodovým pohárem, večerem v kině a pak ehm, no večerem, se odehrálo až s aktuálním EPkem, které vyšlo na dvanáctipalci u italských Heavy Psych sounds. Minul jsem Daniela Daviese, Johna Garciu i Roba Oswalda a s naprosto klidným svědomím si vychutnávám poslední tři statečné, kteří hrnou svůj čistě instrumentální pouštní písek směr slunce, ženský a zase slunce.

 

Zmínka o Kyuss? Jasně, je potřeba, protože tam to všechno začalo a KtB nemají problém si to přiznat. Tři nové songy, tři předělávky starších, hromada čísel, zahulený zvuk brousící membrány reprobeden, vlasy slepené tři dny starým potem, žádný mikrofon a činely, co vám v hlavě rozcinkají malou zvonkohru. Tahle půlhodina je kyussácká jízda ve stylu „50 million year trip“, ale co na tom záleží, že všechno už tu bylo a překvapení se odkládá na prosinec?! Poslouchal jsem Wislona, Cult of Luna, modlil se „Push the sky away“ a pak jsem prostě musel dojít do bodu, kdy půlhodina vyprazdňování hlavy nestačí. Jenže stačí přelepit knoflík „repeat“ starou izolepou, lehnout na podlahu a zavřít oči. A pak už je úplně jedno, jestli půl hodiny nebo celý zbytek otravně všedního dne, možná cesta vstříc sebezáhubě, zabití veškerých zbytků intelektu a odsun myšlení ne na druhou kolej, ale na úplně jiný nádraží.

 

Řeči o tom, že je to jen EP, zpola předělané fláky z minula a že se chytnou jen fanoušci, co zhltnou všechny přídavky, i když mají břicho plné ještě předchozí deskou, nechávám úplně bokem, protože fanoušek nejsem, v břichu ozvěna a v hlavě zmatek a přesyceno. A chytám se. Dost už bylo těch dokonalých desek z pekelně znějícími bicími, co by neutáhl ani Nick Barker, dost čistých kapot s nulovým obsahem, zvukem od Jense Borgena a keců o nejlepší desce v naší úžasné desetileté kariéře! Tohle EPko není ani dokonalé, ani naleštěné, zvuk vyloženě bolí a originalita je skoro nulová, ale je v něm pohoda a radost a to mi momentálně dává podstatně víc. Běda vám!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky