Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Katalepsy - Autopsychosis

KatalepsyAutopsychosis

Michal Z9.1.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Brutální vichřice, jejíž drtivá hravost v područí monumentální síly nenechá jedinou střešní krytinu bez povšimnutí.

Potřebujete vyvětrat svoji sluj plnou zmaru a chmurů? Potřebujete nadělat k pozření fašírku? Je libo rozprášit vnitřní démony a překonat nebetyčné haldy povinností? Potřebujete se uvolnit a nechat se hudebně a mistrovsky rozsekat na kusy a po složení fungovat resetováni? Přivítejte do svých ústrojí ruskou smrtonosnou mašinu Katalepsy. „Autopsychosis“ je jejich teprve druhým zářezem, přicházejícím na svět po šesti letech hodných zapomenutí. Recenzovaná deska není nejčerstvější, ale kdo ji loni obešel, měl by se zamyslet nad reparátem.

 

Chlapci se nebojí uzmout brutální prasopalnou řemeslnou dřinu a pojmout ji se současnými technickými možnostmi a modernějšími odstíny. Jistá paralela s Cattle Decapitation by se pro přirovnání také měla zmínit. Album nastiňuje jasnou vizi masakru, kterému tak rádi nakonec podlehnete. Není divu. Technika by mohla být dalším přídomkem, přibližující tvorbu Rusů neznalcům. Úvodní troj - monoblok agrese a nasazení přinutí zcela podlehnout zvráceným tónům a nechat se tepat řízně, ale technicky na výši. Skladby, byť jedou monotónně ve strhující rychlosti, dovolují lehké proměny a příklony k dynamickému vyznění, čímž se nedostavuje nechtěná plochost a odtažitost k nelidské jednolité stěně. Samozřejmost, s jakou do palby vstupují technické vychytávky, smysluplná sóla a machineheadovské zasekávačky, si říká o státní vyznamenání z pracek lišky Putina.

 

Ruští řezníci občas zpomalí a laskavě pohoupají jízdou po tamních nerovných, členitých vozovkách. Navíc ta jejich jistota na brzdy mě ujišťuje, že jsem se svěřil do správných rukou. Působit mohutně těmto Rusům nedělá žádný problém a tato figura je vhodně vkládána do kompozic. Navíc pánové mají za sebou nějaký semestr psychologie a vědí s mistrovskou přesností, kdy je čas na vpuštění přívětivých melodií a zaprášených variací z pera virtuóze Steva Vaie.

 

Sprint do cíle už je stejně řinčivý a důrazný jako prolog celého konání. Sumarizace řečeného, opakování toho dobrého, aby nebylo zapomenuto. Další propracovaný chod Katalepsy bych příště uvítal dříve než po šesti letech. Kdo loňského ledna tuto chumelenici opomenul stejně jako já, má možnost si s ní krátit výhledy na letošní sněhové hrátky. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky