Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kayo Dot - Plastic House on Base of Sky

Kayo DotPlastic House on Base of Sky

Victimer31.7.2016
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: vlně těžce zkoušené nostalgie
VERDIKT: Avantgarda hrou, trápením i vzpomínkou. Kayo Dot obrací své hudební neuchopitelno směr osmdesátá léta, po svém si přehrávají slasti i strasti téhle dekády a přitom posouvají význam svého hledačství zas o kus dál.

S Kayo Dot není lehké pořízení a nikdy ani nebylo. Pro samé začátky spojené s touto avantgardně vychýlenou formací musíme zpět do minulosti, až k odkazu kapely jiné. K Maudlin Of The Well. S dnes formálně pozastavenou činností kapely jsou Kayo Dot spojeni působením hned několika členů (ve velké míře ex, v současné sestavě figuruje už jen Toby Driver) a naváznost je to víc než logická. Obě kapely totiž za "tak trochu jiného dohledu" týrali metalový chlív a cucali z něj energii, aby do něj z protilehlé strany ládovali druhou mízu. Patřičně pokroucenou. S Maudlin Of The Well mám také spojené brouzdání starými distribučními katalogy Epidemie, popřípadě dalších místních labelů, ve kterých byly desky jako My Fruit PsychoBells... A Seed Combustible, Bath, nebo následující Leaving Your Body Map k sehnání. Když budu citovat jeden z názvů jejich alb, tak ano, tohle byla skutečná avantgardní koupel. A zdaleka ne pro všechny.


Takoví jsou i Kayo Dot. Svobodní, ujetí a mnohdy nepochopitelní. Pokud jsem v předcházejícím odstavci použil ve spojení s metalem čas minulý, bylo to záměrné. Produkci Kayo Dot je třeba rozdělit na období metalové a post metalové. To druhé už trvá pěknou řádku let a patří do něj také novinka. Kapela přičichla k experimentům s elektronikou a jala se ji výrazně podpořit. V jazyku nového alba to znamená podporu se spoustou synťáků. S tunami zvuků a atmosfér...

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/kayo%20dot%2016.jpg


Abych tady vystupoval jako specialista na tuhle těžce uchopitelnou kapelu, to bych si dost fandil. Náš vztah je založen spíš na prostém šmírování z dálky, než abychom si podávali ruce s každým novým albem a tvářili se jako dobří sousedé. Tak to není. Pokud ale mohu srovnávat, tak to bude s předchozí nahrávkou Coffins on Io. U té šlo především o ten pocit experimentu. Neřekl bych, že je to vymezezné období a nálada, oč na desce běží a kterými by mělo být album symbolizováno. Je to určitý pohled na avantgardu odrážející se z elektronické a gotické hudby, poměrně těžce přístupný (jaké to překvapení) a při špatném nastavení docela ubíjející. Jinak ovšem libůstka.

 

Novinka je na tom trošku jinak. Hned první poslech dal jasně na srozuměnou, že tentokrát jsou Kayo Dot namočení v samé historii elektroniky a počátečním vlivu tohoto žánru na hudbu jako takovou. Nedá se úplně říci, že by si hráli na praotce Kraftwerk a pomocí nich ventilovali svou analogii na první zapojené kabely elektronických modulů, ale celkově vzato přesně tohle dělají. Jen se neorientují jedním směrem s důrazem na prapůvod. Pod pavučinou nostalgie osmdesátek, ve které je upředena gotická temnota i post punková neurvalost, se jako pára nad hrncem drží prog (synth) rockové hledí, které je zároveň drze válcováno neúprosným množstvím náladových kláves. Tahle syntetická popina vás bude bolet. Právě proto, že do sebe absorbuje další a další vlivy, aniž by se přitom zřekla své hlavní role. Vypečený to přístup.

 


Je to oříšek a vždycky byl. Nové album Kayo Dot je směsicí novoromatických atmosfér jdoucích proti směru doby i hodinových ručiček běžného hudebního tempařství, takže ze své romantičnosti leccos ztratilo. Kouzlí mnohé přitažlivé momenty, které bez jakéhokoliv respektu v prvním rozpuku utápí a přikrývá další změtí atmosfér. Slyším Roberta Smithe, kterak se po krk ve vodě chytá poslední pavoučí sítě, aby se vyškrábal o kousek výš a sedl si vedle členů Talking Heads, kteří tady stejně jako on vlastně nikdy nebyli. Je to jen pocit. Někdy velmi výrazný, jindy zase s otazníky v očích. Kayo Dot dali díky pěti novým skladbám jasný a srozumitelný vzkaz, že pracovat na daném a snadno definovatelném tématu lze s maximální nejasností. Přitažlivost tím nijak neutrpěla, naopak. Pokud si hovíte v dané muzice a máte chuť nechat si ji servírovat poněkud svéráznější formou, Kayo Dot jsou tu pro vás. A v dobré kvalitě. Já jsem vtažen do děje už nějaký ten týden a musím říct, že mě to hudební odstrkávání těžce stravitelné novoromantiky vážně baví. Pořád víc a víc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jarl / 31.7.16 18:59odpovědět

Slabota! Na kapelu takovýho formátu je to slabota. Ale je jasný, že jakákoliv jiná by za podobnou slabotu upsala i duši ježíškovi.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky